26. ledna
Jeho Blahorodí, pan školní ředitel, není spokojen s mým způsobem života. Především moje návštěvy divadla a přátelství s doktorem Götzem trestuhodně ohrožují mou počestnost. Dnes dopoledne jsme spolu vybojovali ostrou bitvu, v níž byl donucen k rychlému ústupu. Těsně před koncem poslední hodiny přišel do třídy školník a vyřídil mi, že pan ředitel prosí, abych se dostavila po vyučování do jeho kanceláře. Neočekávala jsem nic špatného. Taková pozvání dostávám často. Nadřízení každou chvíli vydávají rozumné nebo hloupé příkazy, častěji ty druhé.
Ředitel mě přijal s majestátním chladem a hned spustil:
„Milá slečno, byl jsem v poslední době z mnoha míst informován o vašem nevhodném chování a musím vás upozornit, že se mi to nelíbí.”
„Je mi to opravdu líto,” řekla jsem překvapeně, ale hned jsem věděla, kdo mě „v poslední době” pomlouval. Nemohl to být nikdo jiný než ty bestie Jürgen a Finková. Ředitel pokračoval:
„Ano, je to k politování! Často navštěvujete divadlo a dáváte přednost moderním nemravným nebo frivolním francouzským kusům. Myslíte, že tento druh literatury podporuje morálku?”
„Vážený pane řediteli, kolik jste viděl moderních her a co si vůbec představujete pod pojmem moderní?“ nemohla jsem si odpustit otázku.
„Dost na to, abych věděl, o co se jedná,” vykřikl a já jsem nepotřebovala nic dalšího vědět.
Opět jako nevzdělanec mluví o věcech, které nezná. Nepokračovala jsem s ředitelem v diskusi o moderní literatuře. Proč také? Nemělo by to smysl. Takže jsem řekla: „Pokládám za naprosto nezbytné, aby učitel znal současnou literární tvorbu. Pokud má škola zůstat součástí kultury, musí pedagog v každém oboru sledovat současný vývoj, aby si na všechno mohl vytvořit vlastní názor.”
Na což se mi dostalo tohoto brilantního pokrokového argumentu:
„Učitel může, ale ne učitelka.” Jako bychom dělaly ve škole něco jiného, než učitelé! Po tomto výkonu ředitelova ducha jsem se vzdala snahy mluvit s ním jako s rozumnou bytostí a řekla jsem velmi tiše:
„Pane řediteli, myslím, že bychom měli nechat této diskuse. Na literárním poli máme příliš málo společného.”
„Dobře,” řekl, „v každém případě znáte můj názor. Ale je tu ještě jedna věc, o které jsem si s vámi chtěl promluvit.”
Samozřejmě! Pokud se už Vrchní Školmistr rozhodne promluvit s podřízenou, hned tak neskončí.
Velmi hlasitě si odkašlal a pak začal osvětový rozhovor, který zahájil takto:
„Je správné, aby se mladá dívka velmi často procházela v noci s pánem po ulici?”
„Nevidím na tom nic špatného!“
„Je správné, aby mladá dáma s pánem, který není její bratr nebo snoubenec, chodila zavěšená?”
„Jistěže je to správné! A uklouznout na náledí nebo si dokonce vyvrtnout kotník je opravdu velmi příjemné!” Byla jsem dopálená, bojovná a vzdorovitá. Pokračoval zvýšeným hlasem:
„Vyzývám vás, abyste to brala vážně! Je toho víc, co vám vytýkám. Je správné, aby mladá dáma na plese seděla několik hodin se stejným pánem?”
„Proč ne, když ten pán je dobrý přítel a ples je tak vybraná společenská událost, že ji může navštívit i sám ředitel školy.”
„Je správné, aby mladá dáma s tím pánem do pozdních nočních hodin pila šampaňské, seděla s ním ve velmi nevázané společnosti komediantů a potom s ním šla ruku v ruce domů?”
„Ano, je to správné, pokud se ti dva neopili a chovali se slušně.”
„Ne, to není správné! Je to v nejlepším případě znamení velké lehkomyslnosti a zavdává to důvod nespravedlivému podezření, jakému nesmí být způsob života učitelky nikdy vystaven a… Možná nejde o nespravedlnost!”
Vyskočila jsem.
„Toto podezření co nejrozhodněji popírám! Můj život je stejně čistý jako život nejlepší ženy! Pokud si závistiví, pomlouvační lidé moje nevinné přátelství s moudrým, váženým mužem špatně vykládají, jsem proti tomu bezbranná a je mi to jedno. Pokud mi ale někdo toto hanebné obvinění řekne do očí, tomu řeknu: Pitomost, jako právě teď!”
„Ale prosím, slečno! Nerozčilujte se tolik.”
„Vy jste mě rozčílil!”
„To popírám!”
„Copak jste nevyslovil všechna tato nespravedlivá obvinění proti mně?”
„To jsem jako váš nadřízený musel.”
„Ach ano, nadřízený! Dobře, že jste mi to připomněl. Řekla jsem si, že se budu bránit, ale vlastně nemůžu! Protože jako vaše podřízená jsem proti vám bezbranná. Jenom sama před sebou mohu trvat na tom, že jsem bezúhonná. Jenže vaše obvinění se týkají také pána, se kterým mě při všech těchto příležitostech viděli, a já mu o tom řeknu. To není váš podřízený, ten se bránit může a jak ho znám, také to udělá.”
„Ale milá slečno! Kam jsme se to dostali? K čemu to povede?”
Byla jsem tak zoufalá, že jsem ho neposlouchala a neúprosně pokračovala: „A až budu s tím pánem mluvit, řeknu mu, jaké tady padly bezdůvodné urážky, aby mi je pomohl vyvrátit a dokázat mou nevinu. Možná to povede k tomu, že se v jeho novinách objeví článek o nespravedlivé a neopodstatněné kontrole, která se uplatňuje na chování učitelek v jejich volném čase.”
Při mých posledních slovech strnul a na jeho obličeji bylo vidět zděšení. Když se trochu vzpamatoval, vstal, zasténal „ach…och…ach” a šel k oknu. Obrátil se ke mně zády a já jsem měla čas si oddechnout, protože jsem vlastně mluvila ve vzteku. Ani nevím, kde jsem vzala odvahu mluvit s mocným mužem tak ostře. Ale těžce mě zranil a byla jsem rozzlobená kvůli podezření proti doktoru Götzovi.
Nečekala jsem, jak citlivě zapůsobí moje slova o novinách doktora Götze a jak se ředitelského hrdinu zasáhnou, netušila jsem to, když jsem je vyslovila. Ukázalo se to, když si mě začal usmiřovat.
Po chvíli se obrátil zpátky ke mně, znovu si silně odkašlal a začal:
„Milá slečno, myslím, že jsme se oba rozčílili víc, než si ta věc zaslouží.”
„Nemyslím. Velmi těžce jste urazil můj smyslu pro čest a vyslovil nepodložená obvinění proti mně, která jsem musela okamžitě popřít.”
„Přiznávám, že slova, která jsem použil, nebyla příliš diplomatická.”
„Nejde o slova. To podezření samo o sobě mě bolestně zasáhlo.”
„Poté, co jste mě ujistila, že jste bezúhonná, nechovám proti vám žádné podezření.”
„To mě těší.”
„Ale jako starší zkušený muž vám musím poradit, abyste v budoucnosti zabránila vzniku takových podezření.”
„Proti zlomyslné pomluvě se ani ten nejčistší neubrání.”
„Ano, a tím můžeme náš rozhovor ukončit.”
„Sbohem, pane řediteli!”
„Ještě jednu věc bych rád dodal: souhlasíte s tím, abychom náš rozhovor pokládali za služební a důvěrnou záležitost?”
Teď mi konečně došlo, jaký má pan ředitel strach z tisku. Viděla jsem, jak tady sedí v celé své průměrnosti a ustrašenosti a můj hněv ustoupil pohrdání. Neměla jsem námitky proti tomu, aby náš rozhovor byl úředním tajemstvím, když jeho přání bylo tak průhledné, a souhlasila jsem:
„Pokud si to přejete, poslechnu vás, samozřejmě s tou výhradou, že se takový rozhovor nebude opakovat. Pak už bych ho nemohla pokládat za důvěrný.”
„Takže jsme dohodnuti?”
„Myslím, že ano.”
„Sbohem, milá slečno.”
„Sbohem, pane řediteli.”
Na chodbě jsem se málem rozesmála nad tímto pánem tvorstva. Ale tento neohrabaný útok mě silně rozzlobil. A to všechno pro nic za nic! Neudělala jsem nic špatného a tolik lidí svědčí proti mně. Jaká mizerná existence! Nejčistší a nejnevinnější potěšení pohoršuje. Tentokrát jsem vyhrála, musela jsem vyhrát, protože jsem byla v právu. Ale velmi dobře vím, že mě toto vítězství přijde draho. Potom, co jsem naposledy vyhrála nad ředitelem s odvoláním na školního inspektora, jasně dával najevo svou rozmrzelost. Po dnešní porážce v něm budu mít nepřítele. Jsem zvědavá, jak tohle skončí. Já vím, že mám být rozumnější, když vidím, že se hodně zlobí, mám mu dát za pravdu, a potom udělat, co se mi líbí. Ale to by bylo nečestné. A taková nechci být. Když mě někdo napadne, musím se bránit.
Hrbit se a uhýbat? Ne.
Prozatím jsem vítěz, a jak se dnes říká, je důležité mít dobrý vztah s tiskem.
Poprvé nad sebou cítím tuto ochranu a je to velmi příjemné. Nebudu doktoru Götzovi nic říkat, mohl by se rozzlobit a udělat ubohému řediteli z jeho kanceláře kůlničku na dříví. Později mu to řeknu a jsem si jistá, že se zasmějeme tomu, jak jsem si udělala štít ze sedmé velmoci.