VI.
Dávej dětem svým často nezaslouženou nedůvěru k seznání, a jistě tebe nenáviděti budou
1
„Vždyť scházejí dva groše peněz, kterés přinesl od kupce! – Hned se přiznej, kams je dal, sice dostaneš! – Kam je podělo jablko, co jsem měl na stole? – Což si neodvykneš mlsání?“ Tak se obořoval pan Kunc na svého synáčka Adolfa, a trápil jej podezřením, když něčeho pohřešil, neb nalézti nemohl a když mu chlapec vhod přišel. Pravda sice, že snad Adolf ty dva groše lehkomyslně ztratil, anebo nepozoroval, zdali mu je kupec nedodal; také pravda, že jindy mlsával: ale pro nevěru nemohl ho předce nikdo právem obviňovati, a mlsání již dávno odvykl. Nemusela tedy nezasloužená nedůvěra otcova chlapce velmi rmoutiti? A mohl-li pak svého otce srdečně milovati, an k němu nedůvěrný byl?
2
Julius chybil často z nerozvážnosti a z mladistvé lehkomyslnosti; ale zaumyslně nemohl žádnému ublížiti. Přece však jeho matka v každé mrzutosti říkávala, že ji zaumyslně hněvati chtěl, a že dříve nepřestane, až ji do země přivede. Chlapce, ačkoli lehkomyslného, bolela matčina tak často mu vytýkaná nedůvěra velmi, protože matku opravdu srdečně miloval; a láska k matce ubývala, až na nevšímavost, a konečně až dokonce na nenávist se obrátila. Kdo tedy jako tato matka od dětí chtěj býti nenáviděn, dávej jí často k seznání nedůvěru jako ona.