3. září
Přece to přišlo k těm věnečkům, o nichž celý předešlý měsíc se mluvilo. Budou čtyři, studenti je zařídili, včera se odbyl první. Tuze jsem se na to těšila, neboť ráda tančím a již také bývám na bálech. Na věnečku jsem nebyla ještě nikdy, u nás nebývají, a ovšem jsem si dost nalámala hlavy, co a jak to asi bude. Karel neříkal nic, ale pokoušel mne, že budu vidět divy. Šli jsme všickni. Já se vystrojila po slovansku, druhé dívky též, měly jsme bílé, červené a modré šaty, živůtky a šněrovačky, opasky a pentle, srdce prý se na nás usmívalo. Tak aspoň pravil Karel, a když jsme se spolu procházeli po sále českými barvami ozdobeném a jen málo česky se mluvilo, dělal si z toho žerty.
Já to vymlouvala řkouc, že mnohé dívky nejsou zdejší, nýbrž z vůkolních zámků, a on se ptal, jestliže ty vůkolní zámky již leží v Němcích. Byla tu také Agnes Vrbíkova a vedla slovo, jí se přidržovaly přítelkyně a společnice její, a my ostatní se skrývaly, česky si jen šeptajíce, abychom si u vzácnější strany nic nezadaly. Karel pořád vtipkoval, to mne rozmrzelo a smluvila jsem se se svými důvěrnicemi, že‘ počneme česky mluvit směle a neohroženě. Tak se v skutku stalo. Mluvily jsme nahlas, volaly jsme na sebe, odpovídaly jsme pánům a nedaly jsme se mýliti a zastrašiti, když se Agnes a jí podobné výtečnice nad tím ušklíbaly. Přidaly se k nám ještě jiné dívky, brzy jsme měly převahu, a Karel nám přál štěstí, že jsme zvítězily. Natančily jsme se dost, brali nás i pouzí měšťané, již těch vznešených slečinek se štítili, a tyto neměly skoro tanečníků, že jen s nimi spolčení páni si je vybírali. Přece jsem s tím věnečkem nebyla zcela spokojena, neboť nebyl nic jiného, než co jindy jmenujeme bál, a já očekávala něco obzvláštního. Karel to nazval obyčejnou muzikou, a když studenti po půlnoci, sedíce ve vedlejším pokoji při sklenici, začali zpívati vlastenecké písně, mínil, žeby toho mohli nechati, a vybídl otce a matku, abychom šli domů.
6. září
Divila jsem se, že Karel na věnečku byl uražen zpěvem studentů. Vím, že zpěv, zvlášť český zpěv miluje a že i sám velmi rád zpívá. Vyložil mi to řka, že studenti chybili, zasednuvše si k zpěvu do vedlejšího pokoje, když sezvaná společnost trvala ještě v sále. Takový zpěv prý může míti místo, když jsou sami mezi sebou, ale v přítomnosti mnohých hostů byl neslušný, a to tím více, že se mezi nimi nalézaly i paničky a dívky. V sále mimo tanec nebylo žádného vyražení, věneček neposkytuje tedy vzácnější zábavy a ta se do něho musí teprv vložiti, má-li čest dělat študentům. Karel vůbec nepochopuje, proč si študenti vyvolili jméno věneček, on byl a je pro besedu, ačkoli to při věnečku již zůstane, přece mu chce dáti a dá jinou povahu. Již budoucně má se v něm nejen tančit, nýbrž také zpívat a deklamovat, Karel študenty svolal a k jeho vyzvání se na tom usnesli. Máme u nás v městě, jak známo, zpěvácký spolek a studenti jsou také zpěváci. I sjednotili a spojili se a již ve zpěvu se cvičí všickni dohromady. Poněvadž to nebude žádný koncert ani žádná akademie, budou zpívat jen známé a lehké písně, a kdo bude chtít, může zpívat s nimi. Mezi tím se bude deklamovat a nastojte, já vystoupím první. Nechtěla, ale musela jsem, nutili mne, až jsem svolila. Jiná dívka žádná k tomu nemá chuti, pobízeli je dost, ale nic nepořídili. Jen Agnes Vrbíkova úlohu jakoukoli by byla přijala; slyšíc ale, žeby ji dali českou, nechala toho a již se nehlásila. Že my sklidíme hanbu, o tom je přesvědčena, a těší prý se na to. Mně svěřili proslov, bratr ho sám dělal, a již ho umím nazpaměť, ačkoliv jsem ho teprv dnes obdržela. Umět ho nazpaměť a umět ho přednášet, je věc rozdílná, a chci se hodně cvičit, abych nic nepokazila. Karel mi pomáhá a má naději, že obstojím. Přičiním se všemožně. Agnes se svou stranou bude přítomna. Byla by to voda na jejich mlýn, kdybychom takhle propadli. Však nedáme se!