11. března
Přistupuji nesměle ke svému deníku, jako jsem přešlapovala v dětství před dveřmi otcovy studovny, když jsem měla špatné svědomí. Ne že bych si měla co vyčítat, ale je ve mně tolik neklidu a nejistoty a v mé hlavě se honí tisíc pochybností a plánů. Bouří to ve mně, něco se musí stát, rodí se ve mně rozhodnutí, a já nemám sílu otevřít mu svou duši, aby se proměnilo v čin.
Proto chodím kolem knihy, která má být mým zpovědním zrcadlem, a nenalézám v sobě vůli svěřit se jí se svým rozechvěním a svou nejistotou. Stydím se, že kolísám a váhám. Připadám si slabá a zbabělá, ale mou omluvou je, že až se rozhodnu, bude to mít závažné důsledky a bude to znamenat rozchod s mou minulostí a současností. Kvůli tomu váhám, jestli se nemám držet známé cesty a uzavřít oči a uši před vším, co by mě mohlo lákat napravo nebo nalevo a zlákat mě k tomu, abych ji opustila.
Žila jsem v poslední době velmi samotářsky, také do divadla jsem chodila mnohem méně. To všechno s tím souvisí. A také jsem měla hodně problémů. Stalo se, co jsem očekávala: ve škole jsem černou ovcí. Ředitel byl prvních čtrnáct dní po našem rozhovoru zdvořilý a zdánlivě laskavý, ale potom se přestal přetvařovat. Řekl si asi, že když tak dlouho nebylo nic zveřejněno v novinách, pravděpodobně už ani nebude; a může se začít mstít. Což také udělal. Byl vždycky chladný a odměřený a teď sotva pozdraví. Ale vysedává na hospitacích v mých hodinách a obtěžuje mě svými pedagogickými moudry. Jsem proti tomu bezbranná a mohu se jedině obrnit velkou lhostejností. Kolegové si okamžitě všimli, odkud vítr fouká. Dámy napodobují pana nadřízeného, některé velmi neslušně. Bohužel jim to přináší méně užitku než mně, protože dovedu tuto společnost úplně přehlížet nebo s nimi jednat svrchu, což jim jde těžce na nervy. Pánové se o celou záležitost starají méně. Jakožto pouhá kolegyně jsem podřízená už ve své podstatě.
S panem Pflugem jsem nedávno o celé záležitosti mluvila a požádala ho o radu. Řekl mi:
„Co bych vám měl poradit!? Spíš bych se měl zeptat, jak jste se vy, se svým temperamentem, smyslem pro nezávislost a vzpurným duchem dostala mezi nás? Aspoň kdybyste byla mužem! Možná byste ve školství dokázala najít nové cesty. Ale takhle! Mezi námi se sotva najde místo pro učitelky, pro ředitelky nebo inspektorky nebo ještě něco vyššího rozhodně ne, třebaže bychom dámy na takových místech potřebovali. Nemyslím, že byste to mezi námi daleko dotáhla, bez ohledu na to, jak chytré jste děvče nebo dobrá učitelka. Pořád budete narážet na naše bídné kasárenské způsoby, nesmyslná nařízení a úzkoprsé nadřízené.”
Postěžovala jsem si: „Pokládala jsem učitelské povolání za nejkrásnější a nejdůležitější a teď…“
Je to tak,” přerušil mě Pflug vřele, „ale znechucuje vás dnešní šablonovitost ve škole, tisíce svěráků, které omezují naši sílu a chuť a nezávislost byrokratickou, policejní mocí nadřízených. Je to tak, a musíme se s tím smířit.”
„To je mi silně proti srsti a vy si ze mě tropíte hloupé žerty,” řekla jsem pochmurně.
„Ne, tropím si chytré žerty!” vykřikl a chytil mě za obě ramena. „Pokud se vám nelíbí naše práce, zkuste to s jinou, s takzvaným přirozeným posláním ženy! Himlhergotsakra, to si nemůžete nechat ujít! Jste krásné děvče, a chytrý, šikovný, veselý a odvážný chlapík, a pár grošů také máte: Tak tedy: do toho!”
Musela jsem se zasmát, když se mnou mluvil tak dobromyslně a dychtivě.
„Aspoň jednou jste se zasmála! To je nejlepší důkaz, že mám pravdu,” řekl vesele. „Prostě udělejte to, co vám radím, a pozvěte mě na svatbu!”
Myslel, že mu dávám za pravdu, ale já jsem zatím v půli cesty. Ještě najít muže, který by mě chtěl. Musela bych ho mít ráda, a myslím, že jsem velmi vybíravá. Do dohozeného manželství bych nikdy nevstoupila.
Jsem úplně sama, teď, když se trpím těmito rozpory. Matce se nemůžu svěřit, protože by byla smutná. Strýček vrchní pastor, můj věřící pečlivý poručník, by mi udělal dlouhé kázání okořeněné množstvím biblických citátů a přikázal by mi, abych ustoupila svému nadřízenému, a každou myšlenku, která nesouvisí se službou, abych potlačila modlitbami jako hříšnou, především abych se s pomocí Boží zřekla touhy po světských radostech a znovu začala žít křesťanským omezeným životem. Z toho bych nebyla o nic moudřejší.
Svého dobrého doktora Götze nemohu obtěžovat svou bolestí, má sám dosti starostí. Jeho švagr, manžel jeho jediné sestry Marty, chemik, má těžkosti v podnikání a doktor Götz mu přispěchal na pomoc. Hodně na něj vzpomínám.
Musím sama položit na jednu misku vah svoje toužebná přání a umělecké sklony a na druhou nároky a dřinu v učitelském povolání, ale i jistou, kterou mi toto zaměstnání nabízí, a uvidím, co převáží.
19. března
Není dne, kdy bych cítila v duši klid. Tápám svým životem bázlivými krůčky a s krátkozrakýma očima. Už sama sobě nerozumím. Hledám svou duševní rovnováhu, svou bezpečnou vyrovnanost, ale nenacházím. Sebemenší změna v mém jednotvárném životě ve mně vyvolá neklid. Každá nepatrná událost, každé neočekávané slovo potýrá mou hlavu.
Co to bylo tentokrát?
Doktor Götz byl několik dní na návštěvě u své sestry. Vrátil se v noci, viděla jsem ho až další den, tedy včera, v divadle, kam za mnou přišel. Dávali Tristana a Isoldu. Byl tam od začátku, ale během přestavení jsme spolu téměř nepromluvili. Copak se dá mluvit, když jste pod vlivem silných dojmů, které berou u srdce, otřásají duší a vzrušují mysl? Dokud představení probíhá, jsem jím plně pohlcená, a prožívám všechno příjemné vzrušení, každou bolest a štěstí jednajících osob, a toužím po tom, aby mi tak velikou lásku, tak silné vášně bylo dovoleno prožít. Jak bychom mohli mluvit?! O to se bez nás stejně postaral „uměnímilovný” dav v hledišti, zejména ženské.
Cestou domů jsme byli nápadně tiší, potom řekl můj společník:
„Čemu jste se věnovala v posledních dnech?”
Vytrhl mě z mého rozjímání. „Ničemu! Vůbec ničemu! Vlastně já bych se měla zeptat vás. Jsem málo starostlivá spolubydlící. Jak to bylo s vaší sestrou? Snad nebyl velký důvod k obavám?”
„Ale ano! Je velký důvod k obavám. Obávám se, že podnik nepůjde zachránit, a to si před několika lety vedl tak dobře.”
„Proč se to zhoršilo? Váš švagr není tak schopný jako dřív? Jistě vám to dělá starosti!”
„Ale, to je to nejmenší. Je mi líto sestry. Ve dne se trápí a v noci nespí, protože má obavy o budoucnost svých synů.”
„Pak tedy je velmi nezodpovědné od vašeho švagra, že si nehleděl pečlivěji svého podniku.”
„Určitě má velkou vinu, ale také velkou omluvu. Je ve svém oboru velmi schopný, téměř geniální. V posledních letech pracoval na vynálezu – souvisí to s výrobou barev – od kterého si hodně slibuje. Zanedbával svůj podnik a ten v obrovské konkurenci rychle zaostával. Naštěstí to nenechal zajít příliš daleko a dluhy nemohou být příliš velké. Doufám, že bude možné se s věřiteli dohodnout.”
„Je aspoň vynález dokončen?”
„Ještě ne. Ale doufá, že ho brzy dokončí.”
„Ale co bude do té doby?”
„Ano, co do té doby? Budu muset zasáhnout a padnou na to mé úspory.”
„Ale to je smutné. Celá léta jste tedy pracoval nadarmo?!”
„Ach, to není tak hrozné. Našinec nepracuje pro mamon jako bankéř nebo továrník. Dostaneme svůj plat a spoření nás tak málo omezuje a úspory tak málo slouží našim potřebám, že jsem je vždycky pokládal za nalezené peníze. Teď pro ně mám využití. Můj švagr si je také ode mě vzal jako půjčku a určitě mi je později vrátí.”
„Ale co když ne? Co pak? Jistě jste si šetřil na stáří.”
„Ale, o tom nechci mluvit. Kdo ví, jestli budu někdy starý.”
„Určitě jste dost odolný. A váš švagr by měl na svém vynálezu pracovat ze všech sil, aby brzy vydělal hodně peněz.”
„To by nebylo nepříjemné,” vtipkoval. „Protože v příštích letech mu nebudu moci přijít na pomoc. Prozatím jsem úplně vypenězen.”
„A v příštích letech,“ zažertovala jsem, „budete potřebovat všechny své peníze pro sebe, protože se možná stanete spořádaným otcem rodiny.”
Velmi zvážněl, když jsem to řekla, a mezi očima se mu udělala hluboká vráska.
„Já se nikdy neožením,” řekl tiše.
„Oho,” řekla jsem. „Nikdy neříkejte nikdy. Vaše hodina ještě neudeřila.”
„Nikdy,” řekl drsně. „Neožením se, nikdy! Nemohu se oženit.”
Pak už nebylo o čem mluvit. Těch pár kroků, které zbývaly k nám domů, jsme ušli mlčky. Po jeho posledních slovech se mi chtělo plakat a nevěděla jsem proč. Těžce jsem kráčela vedle něj. Nahoře jsme se rozloučili s krátkým pozdravem. Matka byla ve své ložnici. Zašla jsem k ní a prohodila s ní, duchem nepřítomná, několik lhostejných slov. Podvědomě jsem cítila, že mám před sebou záhadu, jejíž vyřešení přinese slzy.
Za chvíli jsem z pokoje doktora Götze uslyšela akordy Měsíční sonáty. Z toho jsem poznala, že ani on nemá klid v duši. Hraje málokdy a jenom tehdy, když ho něco hluboce dojme a hudba mu má přinést útěchu a rozptýlení.
Uplynula noc a den, noc, kdy jsem nemohla spát, a neklidný den. Znělo mi v uších jeho „Nemohu se oženit” a já jsem trápila svůj mozek a nemohla na nic přijít. Převracela jsem v hlavě a zkoumala všechny možnosti, zdali se jedna z nich na něho hodí, zda odpovídá jeho povaze, přáním, která kdy vyslovil, obavám, o nichž se mnou mluvil, vzpomínkám z dřívějších dob, o kterých vyprávěl, jestli to všechno dohromady dává smysl.
Mrtvá nevěsta, neopětovaná láska, zklamaná důvěra, nevyléčitelná nemoc, nesouhlas nevěstiných rodičů, všechny tyto suroviny na výrobu románů jsem probrala a nic z toho nesedělo. Neštěstí v lásce by se hodilo pro klidnou elegickou povahu, ale ne pro jeho silnou mužnost, nevyléčitelné onemocnění k jeho pružnému tělu, z odporu rodičů proti sňatku by si nic nedělal a prostě by si svou milou vzal, kdyby s tím souhlasila.
A přece tu něco je! Někdy k němu cítím hluboký soucit a hned zas nevím, jestli je k tomu důvod, a ptám se sama sebe: Chybí mu něco, když není ženatý? Je jisté, že by byl v manželství šťastný, kolik harmonických manželství jsem poznala? Dvě nebo tři z dvaceti či třiceti. Pokud by dopadl jako moji rodiče, mohl by si blahopřát. Byli šťastni. Ale samozřejmě, podstatnou podmínkou tohoto štěstí byla laskavá, přátelská, tolerantní, vždy vyrovnaná, silná mužnost mého otce. Doktor Götz je mu v něčem podobný.
V celibátu by mohl být nešťastný snad jedině tehdy, kdyby miloval dívku, kterou by si nemohl vzít z vážného důvodu, na který přes všechnu snahu nemohu přijít. Když si to představím, jsem velmi smutná a myslím na to, že nemůžu udělat nic, čím bych ho potěšila. A pak si říkám: Proč se starám o jeho trápení? A pak se přinutím myslet na jiné věci – na několik minut. Potom se opět chopím růžence svých myšlenek a úvah, které se jím zabývají, a nechám jej kuličku po kuličce klouzat mou hlavou.
A zkoumám sama sebe. Napadlo mě, jestli mě to drsné „Nikdy se neožením” nezasáhlo tak silně, protože se mě týká také? Je mi něco po tom, že se nemůže oženit? A napadlo mě, že nelituji jeho, ale sebe, kvůli tomu, že nemohu být jeho ženou. Ne, ne! Mám ho ráda jako bratra a sesterskou lásku mu ráda věnuji. Nic víc!
Opravdu ne? Proč tedy ten pocit osamělosti a prázdnoty, myšlenka, že jsem ztratila příjemný vztah a citový život, když jsem slyšela „nemohu”?
Nesmím k němu cítit nic víc, než sesterskou lásku, a také necítím. Nejsilnější atribut lásky, fyzickou touhu po milovaném muži, jsem na sobě ještě nepozorovala. Ale platí to ještě po včerejšku? Dřív to tak bylo, to vím určitě! Ale proč jsem po tom slově měla pocit, jako by mi vzal něco, po čem jsem toužila? Proč jsem v noci ležela bez spánku na svém polštáři a přála si položit hlavu na jeho hruď a utěšit ho? Nevím. Nevyznám se v sobě, ve svých myšlenkách ani ve své krvi. Budu muset sama sebe prozkoumat nebo – což se asi stane – ponechat rozhodnutí času.