Prostředkové, jak se mají děti činiti nedůvěrné
Přelhávej a oklamávej je často, a nebudou ti již věřiti
1
Prvního dubna umluvila se matka s děvečkou a s učedlníkem, že pošlou Sabinku, jak říkávají, aprílem. Oumysl byl brzy vyveden: přikázalať Sabince, aby ve velikém hrnci, která se jí k tomu dal, z líkárny přinesla sádlo ze světlic. „Hned, milá maminko!“ odpovědělo nevinné dítě, „jen až si pláštík obléknu.“
Tu skokem plná radosti, že může mamince zalíbení učiniti, hnala se do líkárny, kdež se jí vysmáli.S pláčem se vrací, chtíc se matky zeptati, zdaliž dobře rozuměla?
Tu se jí dala matka, děvečka a učedlník do hlasitého smíchu, volajíce jí naproti: „Nevíš, že dnes posílají aprílem?“
Sabinka obrátíc se mrzutě, pohlédla škaredě na matku, jako by chtěla říci: „Ničemná matko! Zasluhuješ-li, abych tě budoucně matkou nazývala.“
Když jí po čase matka něco řekla, neb či jí dávala výstrahu nějakou, Sabinka si myslila: „Kdo ví, je-li to pravda.“
Prostředkové, abychom u dětí v opovržení přišli
I.
Seznamte své děti se svými chybami, a jistě vámi opovrhnou
1
Jan a Libuška manželé měli se sice rádi, ale byli oba tak prchlé povahy, že pro maličkost, které sobě v jiných domech ani žádný nevšimne, tak proti sobě se popudili, až je rozvážlivost zcela pominula.
Často se ráno co nejvroucněji objímali, slibujíce sobě lásku; ale v tétéž hodině svráskovala se jim čela, obočí se jim stahovaly, zuby skřípěly, pysky se rozšklebovaly, a ústa kanily sílu mrzkých a urážlivých slov.
Někdy k.p. objal Jan Libušku vroucně, řka: „Roztomilá Libuško!“
Lib. O předobrý Honzíčku!
H: Kdybych ti jen říci mohl, jak tě miluji!
Lib. O! ty jsi mi nejmilejší nade všecko na světě!
H. Ale ještě jsi nespravila Karlíčkovi díru v kazajce?
Lib. Hned jsem si to myslila! Sotva slezeš z postele, již se počne broukání. To ani –
H. Ho! Ho! Snad pak předce smím promluviti, nejsem-li pánem v domě?
Lib. Ha, ha, ha, pánem? Takový chlap jako ty jsi? tyž pak nemluvíš o pánovi.
H. Děvko, neodmlouvej! Vždyť musíš Bohu děkovati, že jsem si tě vzal.
Lib. On! Hleďte! Takový darebák, jako ty jsi, najde se všude.
H. Ty prevíte, což pak ty chceš mluviti. Vždyť nic neděláš, a málo dbáš, když děti chodí otrhané. Tvé prádlo – až hanba, kdyby ho poctivý člověk viděl.
Lib. Fuj! Styď se za takovou řeč! Tyž pak se jen o sebe staráš!
Děti tu vádu poslouchaly velmi dychtivě.
Když to rodiče znamenali, tím síly dvojnásobně napínali, aby se vespolek co nejohavněji ztupili; protože jeden i druhý rád chtěl děti přesvědčiti, že má pravdu a druhý že nemá.
Děti samy u sebe daly oběma za pravdu, a měly oba za ničemníky. Konečně to přišlo tak daleko, že na příkaz svých rodičů nic nedbaly, a rodiče nemohli pochopiti, odkud to pochází.
2
Jakýs muž měl tu chybu, že když v společnosti svých přátel skleničku vína vypil, bez rozvážení tlachal, co slina na jazyk přinesla. Často se velmi zapomínal, že všechny pošetilosti svého mladého věku vypravoval. Chtěl se smíchy popukati, když mu připadlo, jak v dětinství svém se dostal matce na jablka do komory, jakou svévolnost se svými spolužáky kutil, a jakých výstupků brzy v té, brzy v jiné krčmě se dopustil.
Jeho dětem takové povídačky velmi se líbily, že často nože i vidličky odložily, na jídlo i pití zapomněly, aby jim žádné slovo neušlo.
Když to otec na nich znamenal, šel ovšem do sebe, řka: „Jak býváme, když jsme mladí, při mladosti není ctnosti!“
An již děti věděly, že jsou mladé, myslili, že musejí mít tako nectnosti, a dovolily sobě páchání všech mrzkých přestupků, kterých se jejich otec dopustil, a ještě více.
Když je otec v tom napomínal, vůbec málo pořídil, neboť sobě myslily: „Ty ses také lépe nechoval.“