17. září
Sbírka na knihovnu dopadla velmi skvěle.
Dívky nezůstaly pozadu, a že já věnovala pět zlatých, chtěly se mi vyrovnati a mnohé daly ještě víc, aby mne převýšily. Věru přispěly i ty, od nichž se to ani neočekávalo, i Agnes Vrbíkova byla mezi nimi. Záleželo jí na tom, aby se vyznamenala, a že se od nás přece liší, dokázala německým podpisem.
Ovšem je to jedno, stojí-li v seznamu německy nebo česky, a jako ona učinili i někteří jiní.
Nejvíc se sebralo o třetím našem věnečku, a zpěvácký spolek se obětoval, že na sv. Vácslava zařídí akademii ku prospěchu knihovny. Já zase mám deklamovat, a že mi tentokráte popřáno více času k naučení se úlohy, doufám, že nebudu zahanbena.
Třetí věneček podařil se ještě lépe než druhý a my dívky jsme již také zpívaly. Matinka z toho měla velkou radost a pravila, že nyní na ty věnečky se těšívá jako nějaká mladice. V skutku bylo více starších pánů a paniček přítomno než obyčejně, poslouchali, zpívali s námi a my mladší se mezi tím přece dost vytančíli.
Již máme zase nové záměry před sebou. Budoucí neděli odpoledne uspořádá se vycházka na kopec za město, kde je kaplička sv. Anny. Bude tam požehnání, napřed se míníme modlit, pak vyrážet. Je tomu letos tisíc let, co na Moravu přišli svatí apoštolé slovanští Cyril a Methoděj, kteříž nás Čechy vírou křesťanskou obdařili. Na památku toho dobrodiní bylo už mnoho velikých slavností a my, abychom také něco učinili, shromáždíme se aspoň na vrchu u kapličky.
0d neděle za týden začneme my dívky již také v kostele zpívat a na tom jsme se teprv včera usnesly.
20. září
Má desítka je již celá tatam. Nedělám si z toho nic, ano jsem tomu ráda, že jsem ji tak dobře vynaložila.
Nyní pochopuji a vím, že je ještě něco vyššího a ušlechtilejšího na světě než pouhá ozdoba těla, a již svým lepším zásadám zůstanu věrna.
K založení zdejší knihovny jsem přispěla pětkou, rodiště mé na mou obětavost má první právo.
Však ta se musí vztahovati ještě dále, nebudu jí zavírat do tak úzkých mezí. Jsem dcera českého národa, tento patří ku kmenu slovanskému, kde se o to jedná, vykonati něco prospěšného, přinesu i já svou hřivnu, ať je malá nebo velká.
Často u nás místo některé anebo celou krajinu zastihne neštěstí, je třeba pomoci, kdo ji má, nesmí se vylučovat.
Karel mi pověděl o velikém ohni v Polné a já na pohořelé dala dva zlaté.
Jinde se staví pomník, divadlo, škola – anebo se kostel obnovuje a někdy jest to opravdu záležitost, jež se týká celého národa.
V Karlíně u Prahy vystaven jest kostel ke cti sv. Cyrilla a Methoděje a letos na památku tisíciletou příchodu jejich k nám bude ještě vysvěcen. Spanilomyslné paničky sbírají příspěvky na roucha posvátna pro něj a mnohé samy velmi krásné věci již hotové obětovaly. Já již nemám času něco udělat, ale složila jsem zase dva zlaté, abych dobrou vůli dokázala.
A na kostel Velehradský v Moravě, jenž se opravuje, věnovala jsem také dva zlaté, žili při něm svatí tito mužové a odtud světlo víry křesťanské až k nám rozšířili.
Nyní jsem bez peněz, ano ještě malý dluh jsem si udělala a musím znova hospodařit. Není mi toho líto a Karel praví, že každá oběť na oltář vlasti položená cenu má převysokou.
Tím ovšem nechceme jednati a nejednáme proti učení Božímu, že činiti dobře každému a všude je naše povinnost. Upadl-li někdo do bídy, ulehčíme mu v ní a nemusí býti Čech ani Slovan. Láska křesťanská nedělá takových rozdílů. Člověk jako člověk je náš bližní.
Jde k polednímu, musím chystat oběd a pak s Karlem půjdeme na vycházku.
24. září
Na vrchu. sv. Anny zajisté vesele i nábožně jsme se bavili Bylo nás velmi mnoho. Z města jsme šli v průvodu a nahoře spojili se s námi, kdož s jinýçh stran se dostavili, přijavše naše pozvání. Byli tu tři zpěváčtí spolkové, vešli do kaple s velebnými pány a my ostatní stáli a klečeli venku. Drželo se požehnání a dojímavý a krásný zpěv je oslavil. Potom jsme šli do vedlejšího lesa, tam z prken byly udělány stoly a lavice. Zpívalo, řečnilo a deklamovąlo se až do večera.
Karel také mluvil a jeho slova arciť zvlášť se mi líbila. Je bratr a já bloudek vždy nejvíc chválím, co pochází od něho. Pravil, že z toho má v zásluhu, kdo na národních slavnostech se súčastňuje. Čím více se nás sejde, tím jsou důstojnější a skutečné výhody nám přinášejí. Kdo je vlažný a lhostejný, pozná, probudí a utvrdí se jimi, nabude vědomí, podá si s námi ruku, bude s námi pracovati k stejným záměrům. Kdo námi pohrdá, nám se protivuje, přesvědčí se, že nejsme tak malí a nepatrní, jak si snad myslil, a neopováží se již odepírati vážnosti a práva, My druzí, kteřížto věrně stojíme k sobě, tu nalézáme příležitosti, viděti a potěšiti se, porozprávěti spolu, vyměniti si myšlenky, obnoviti a upevniti svornost a lásku, sjednotiti a spojiti se.
Jiný řečník nám vyložil tisíciletou slavnost letošní a jmenoval památky, jež nám na ni zbudou. Mezi těmito kostel Karlínský stál na prvním místě a ti, kdo na okrášlení jeho ještě nepřispěli, učinili to nyní.
Řekla jsem Karlovi, že na ty sbírky lidé již naříkají, opravdu jsem to slyšela.
Pravil: „Kdo nemá, ať nedá, proto ho nebudeme pomlouvat a nutit nemůžeme nikoho.“
Věřím mu, že víc jest těch, již dávají rádi a z čirého úmyslu. Malý dárek uspoří každý snadno.
Kdyby oželel jen jedno vytažení, hned mu zbude, a třebas by to byly jen krejcary, přece spojenými silami velikých věcí bychom dokázali. Musíme si pomáhati sami, hojně se nám to vyplatí, a zajisté náramek, prsten, klobouk, jejž jsem si chtěla koupiti za své peníze, nebyl by mne, tak oblažil jako myšlenka, že mi národní prospěch byl milejší.
27. září
Právě přicházím z kostela. Zpívali jsme tam společně: mužští, ženské, lid i páni. Zpěv se podařil a k tomu prý, jak zní všeobecný úsudek, nejvíce přispěly hlasy naše.
Byli jsme na mši svaté a na kázání a naše pobožnost líbila se i duchovním správcům.
Chceme budoucně veřejných služeb Božích vždy býti účastní, již se učíme novým pěkným písničkám, jež do chrámu Páně zavedeme. Nikdy nám nebude na tom záležeti, abychom je uměli jen sami, budou pro všecky a jestliže někdy přidáme něco zvláštního, stane se to k rozmnožení vroucnosti a k větší oslavě.
My dívky a mnohé paničky s námi propůjčujeme se k službám zpěváckému spolku, ale nebudeme s ním nikam vycházet ani vyjíždět, abychom snad jako mužští vystupovaly v cizině. To by se na nás neslušelo, naše působení obmezí se jen na domov.
Zpívaly jsme spolu i ve čtvrtém věnečku a každý nám byl vděčen, že jsme milou zábavu mu připravily.
Nestydíme se za český zpěv, nestydíme se ani za českou řeč, a za těch několik neděl, co tu bratr je, ku podivu jsme pokročily.
Že nyní slýcháme i české kázání a s lidem česky se modlíme, české služby Boží s ním navštěvujíce, přiblížila nás to k němu a já se ho učím milovat. Jindy jsem se od něho odlučovala, se ho štítila, nyní cítím, že patříme k sobě, a láska v srdci se mi ozývá a mne s ním spojuje.
Děkuji za tu milost Bohu a Karla chválím, že mi oči otevřel.
Mnoho k tomu přispěly i české knihy, jež nyní čítám s potěšením, a mohu se pochlubit, že jim již lépe rozumím než německým.
Držela jsem si modní německý časopis, Karel mi schválil český, ten dobře vyhovuje mým potřebám a měly bychom mu vůbec dávati přednost, aby mohl býti ještě lepší. To platí též o jiných knihách a spisech. Kdy se hodně odebírají, může se na ně vésti větší náklad, jsou pak dokonalejší a víc rozšiřuje se vzdělanost mezi námi, což jest hlavní jejich úloha.
Německými knihami zajisté nepohrdáme, a že i v těch umíme čísti, nám také prospívá. Německy mluviti musíme často a mluvíme rády, když toho je zapotřebí. Proto přece zůstáváme Češkami a já doufám, že nás již nic neodcizí vlasti a národu.
1. října
Akademie na sv. Vácslava se povedla a hezky mnoho vynesla. Knihovna získala štědrý příspěvek a již vstoupila do života.
Budoucí rok chceme také hráti divadlo, abychom ještě víc vydělali k dobrým účelům, vlasti a národu prospěšným, a opatřili si nové šlechetné vyražení. Nyní se staří, mladí u nás počínají baviti čtením a koupené knihy jdou z ruky do ruky. Já se dala zapsati do Zlaté knihy dívek českých, Karel to chtěl, a když se tomu společnice mé divily, domnívajíce se, že Zlatá kniha je jen pro děti, pověděla jsem jim, že Zlatá kniha má dvě oddělení, nižší a vyšší, a že každá, které není ještě dvacet let, může se státi jejím údem.
Přistupují tedy všecky, aby se nezdálo, že jsou – starší.
Karel říká, že jsem nyní zlatá dívka a já s ním již nemohu ani žertovat, majíc na mysli, že nás zítra opustí. Musila jsem mu ještě jednou ukázati svůj denník a on, nastojte, mi ho chce vzít, aby prý ho vydal – tiskem.
Protivila a bránila jsem se: neumím ještě zcela dobře psáti, dělám chyby, nelíčím svých vlastních myšlenek, on mne povzbudil, vychoval, utvrdil.
Nic nepomohlo. Je prý na tom dost, že jsem se dala povzbuditi, vychovati, utvrditi. Mnohé jiné dívky k tomu také mají příležitost, a přece zůstávají slepé, lhostejné, zatvrzelé. Snad jim prospěje, co prospělo mně, a získám si o ně zásluhu, když jim předložím své zkušenosti. Musela jsem svoliti. Karel opraví, co bude třeba, a listy mé pošle dobrému známému a příteli, aby je dal tisknout, uzná-li, že obsah jejich v skutku je důležitý. A Karel připsal „Z denníku sedmnáctileté dívky“. Tak se jeden k druhému odvoláváme a já se loučím s milým bratrem řkouc: „Provázej ho Bůh a odplať mu jeho lásku ke mně. Udělal ze sestry Češku, a to ji opravdu činí šťastnou.“