Zapomenuté knihy

20.března

Hurááá! Zkoušky jsou za mnou a ze všech absolventek jsem dostala nejlepší vysvědčení. A toto štěstí nezůstalo samo. Den po závěrečné zkoušce mi nabídli, abych nastoupila jako pomocná učitelka v místní vyšší dívčí škole s nástupním platem 800 marek. Samozřejmě jsem přijala. Zůstanu s matkou a těch 800 marek nám bohatě vynahradí Anniných 400 marek úroků, které nám chybí od té doby, co se vdala. Nejvyšší čas, že je po zkouškách, už jsem z toho učení úplně zhloupla. Ale teď si budu užívat prázdnin až do Velikonoc, kdy začne škola, a do té doby nechci vidět žádné knihy.
Prázdniny! Prázdniny! Kolik radosti obsahuje jediné slovo.

12. května

Už tři týdny jsem pomocnou učitelkou na vyšší dívčí škole a mám své žákyně naplnit množstvím moudrostí od malé násobilky a abecedy po složené úrokování a výklad Písně o zvonu. A dalšími vědomostmi z ostatních věd. Cvičení v semináři mě nenaučila nic, co by mi pomohlo se rychle zabydlet v praxi a ledacos jsem si představovala jinak, než to skutečně bylo.
Hned na začátku jsem byla velmi zklamaná. Představovala jsem si, že mně ředitel slavnostně přijme do učitelského sboru a potom představí ve třídách, kde budu učit, ale nic takového se nestalo. V den, kdy začalo pololetí, jsem v sedm hodin přišla do školy a ohlásila se u ředitele. Ten mě po několika povrchních slovech na přivítanou zavedl do auly, kde už byli shromážděni učitelé a žákyně. Pololetí bylo zahájeno krátkou modlitbou, potom ředitel neformálně kolegům a kolegyním řekl mé jméno a pak mě představil děvčatům těmito slovy: „Slečna Taata, vaše nová učitelka. Doufám, že ji budete stejně jako ostatní učitele respektovat a poslouchat. “ V jeho projevu mi chybělo slovo „láska“, protože si stále myslím, že by neměla chybět ve vztahu mezi učiteli a žáky. Jenomže od té doby jsem zjistila, že to je velmi špatný názor. Tady se nikdo nesnaží o náklonnost žákyň, všichni jsou rádi, když se jich děti bojí. A děti většinou také nechtějí být milovány. Jsou šťastné když s učiteli nemusí mít co do činění víc, než je nezbytně nutné – ať už v dobrém nebo zlém. Mám ještě ctižádost dobýt si místečko v srdcích malých i velkých, ale žákyně mi to nijak neulehčují. U několika malých jsem ještě uspěla, ale velké dívky ve vyšších třídách nebo v Selektě jsou zcela nepřístupné. Mnohé z nich jsou dcerušky velmi bohatých lidí, jsou znuděné luxusním a společenským životem ve svých domovech, lázeňskými pobyty a sportovními výlety a chudou učitelkou pohrdají. Některé dávají jasně najevo, že jsou něco víc než učitelka.
Po modlitbě začala před třemi týdny moje služba hodinou biblické dějepravy s nejmenšími. Ředitel mě zavedl do třídy a čtvrt hodiny tam zůstal a poslouchal mě. V uplynulých týdnech jsem byla často vysoce poctěna jeho návštěvou ve svých hodinách. A každou chvíli něco vytýká mým vyučovacím metodám, aniž bych s ním mohla souhlasit nebo se jeho pokyny řídit. Nedávno byl u mě v Selektě, kde učím dějepis a právě probírám sedmiletou válku. Vykládala jsem bitvu u Rossbachu a předmět mě strhl natolik, že jsem s vášní a humorem vyprávěla o tomto slavném vítězství velkého krále. Po hodině si mě ředitel odvedl stranou a řekl s veledůležitým výrazem:
„Milá slečno, více klidu při výuce, žádná vášeň, žádné vtipy, nepleťte mladým lidem hlavy. Uvádějte fakta a čísla! Žákyně mají získat solidní vědomosti, neučte je vyprávět anekdoty. “
To mě dohřálo, ale co můžu dělat?! On je nadřízený, může přikazovat a já se musím podřizovat, ať je to jak chce těžké. Protože mi působí velkou radost, když získám pozornost dětí tím, že přednášku prožívám, a taky vím, že se látka mnohem lépe uloží do paměti, když žáky nadchne. Podaří se mi často v hodinách literatury a historie větší dívky upoutat úplně, tak, že podlehnou mému kouzlu, jejich oči se rozzáří a ani nedýchají. Cítím, že mi zcela podléhají a využívám tyto vzácné okamžiky, abych do jejich vnímavých duší zapsala něco dobrého. A taky si připadám jako umělec, který ovládá dav silou své geniality. Výuka a vzdělávání je také umění.
V mých školních problémech mi pomáhá divadlo jako osvěžení duše, za což vděčím doktoru Götzovi. Chodím tam velmi často a doktor Götz také, a on, který toho tolik viděl, mi všechno vysvětluje a učí chápat. Potom sedím a slyším a vidím srdcem a hladovou duší a co je mi po abecedě nebo malé násobilce, pravý život začíná, když se zvedne opona.

17. září

Je to už více než týden, co v Městském divadle začala zimní sezóna. Byla jsem několikrát v divadle, naposled včera na Aidě. Přitom jsem získala malou zkušenost, zkušenost sama se sebou.
Doktor Götz přišel po prvním jednání a zůstal až do konce. Ve druhém jednání byl velký baletní výstup, který pravděpodobně představoval tanec vítězství. Naše primabalerína tančila sólo a představovala Egypťanku, oblečená byla pouze v hnědém trikotu a toliko jakási zástěrka ze zlatých plíšků a perel se jí pohupovala kolem boků. Trikot nic nezakrýval. Kromě bederního pásu byla dívka jak ji Bůh stvořil. Prsa, paže, stehna, lýtka byla vidět tak jasně s celou hru svalů, jako kdyby tanečnice byla nahá, a skutečně, rafinované ctitele krásy musel potěšit pohled na tak nádherně urostlou ženu, aspoň pokud jde o horní část těla. Nohy by v ideálním případě mohly být delší. Hltala jsem ji pohledem a její obraz jsem si přála uchovat v paměti, ale přesto jsem byla trochu v rozpacích z toho, že doktor Götz vidí spolusestru mého pohlaví tak úplně nahou. Když si ode mně vypůjčil divadelní kukátko a dlouze se díval na jeviště, cítila jsem velký neklid. Po představení mě doktor Götz doprovázel domů.
Mluvili jsme cestou o všem možném a on nakonec řekl: „Nejkrásnějším zážitkem večera byla naše primabalerína. “
Řekla jsem: „Ale nemyslíte, že byla příliš málo oblečená? “
„Naopak,“ řekl, „myslím, že nemusela mít ten hloupý pás s perlami. “
„Ale pane doktore, “ zvolala jsem s mírným pohoršením. Tiše se sám pro sebe zasmál a řekl: „Polekalo vás to? A dáváte to najevo vokativem? Věřte mi, pravděpodobně jsem tu polonahou ženu vnímal čistěji než vy. Přiznejte si, že jste viděla nahotu a myslela na to, jak působí na moje smysly a že jste se styděla za mně i za sebe. “
Nemohla jsem mu odporovat, pokud jsem nechtěla lhát, a tak jsem mlčela. On rychle pokračoval:
„Já jsem viděl jen živou krásu a děkoval matce přírodě, že znovu a znovu vytváří tak krásná stvoření, takže můžeme pozorovat krásu lidského těla nejen při pohledu na sochy a obrazy. Těšilo mě, že taková harmonie pohybů, dokonalost pohybů, jasnost linií může být sloučena v jednom subjektu, že můžeme vidět zázrak a stavět na něm, že dokonale krásná lidská bytost není jenom umělcův sen, ale stále se opakující skutek věčně mladé přírody. “
„Ale nechápu, že se nějaká žena ráda takto ukazuje, “ řekla jsem.
„Díky Bohu, že takové ženy existují, “ řekl radostně. „A nemusí se obávat, že je čistě cítící lidské bytosti budou urážet nespravedlivými myšlenkami. Nezáleží na tom, že to lůza chápe jinak. Škoda, že už nepíšu kritiky, jinak bych odvážné slečně N. věnoval dithyramb, za to, že nám dnes ukázala jeden z divů krásy. Co víc můžeme žádat od života! “
Byli jsme už u dveří a šli jsme nahoru. Když jsem seděla u pozdní večeře, přemýšlela jsem o slovech doktora Götze. Myslím, že jsem se z nich dost poučila. Zejména že existují kněžky krásy, jejichž morálním posláním je darovat lidem čistou krásu tím, že odhalí své tělo a dovolí jim, aby se z něj těšili. Začalo mi vrtat hlavou, jestli bych mohla být takovou kněžkou a vklouzla jsem co nejrychleji do své ložnice. Postavila jsem se nahá před vysoké zrcadlo a podrobila sama sebe zkoušce. Moje prsa jsou příliš měkká, ruce a nohy nejsou dost plné, protože jsem minulý rok proseděla nad učením. Ale pokud trochu zesílím, budu mít krásnější postavu než tanečnice v Aidě, protože mám šťastnější poměr dolní a horní části těla. Mám o kousek delší nohy než ona. Když jsem se tak prohlížela, najednou mě zamrazilo, otřásla jsem se a cítila jsem, jak mi rudnou tváře: opravdu, stydím se za sebe, já hloupá holka. Rychle jsem si oblékla noční košili, vlezla do postele a zhasla.
Ráno jsem se zasmála. Celá dětinská zkouška krásy nemá žádný smysl. Asi nikdy nebudu mít příležitost povznášet lidi svou krásou a i kdybych někdy měla, můj stud – nebo lépe řečeno prudérie – mi to nedovolí. Ale jsem ráda, že i já jsem krásná, a jsem vděčná doktoru Götzovi, že mě k tomu poznání přivedl.

27.září

Věděla jsem, že se to chystá. Kdykoliv jsme byli na návštěvě u strýčka vrchního pastora – což nebylo moc často, protože není příliš pohostinný – Johannes na Annu zbožně hleděl. A to mě nepřekvapuje, protože je velmi hezká, pohledná dívka s oválným, jemným obličejem, souměrnou štíhlou postavičkou, svěží pletí, blond vlasů a tmavě šedých, velkých očí. Johannesovo láskyplné chování k Anně nebylo po chuti jeho otci, protože Anniných jedenáct tisíc mu bylo pro Perlu mezi Syny málo. Kromě ryzí doktríny je pro tyto pány přitažlivé také cinkání ryzího zlata. Pokaždé jsem si toho všimla. Zdálo se mi, že se Anně Johannes nijak zvlášť nelíbí a podle mého vkusu také není, s jeho roztřepenými, popelavě světlými vlasy, bezbarvým obličejem a nezřetelnou řečí. Když mluví, připadá mi, že má ústa plná vazelíny. Ale říká se o něm, že má dobré srdce, a že se neumí hádat. To by bylo pro jeho budoucí manželku dobré. Ale nevěřím tomu. Poznala jsem asi pětadvacet farních domácností a jednu věc měly, jak jsem si všimla, společnou. Když křesťanský kněz určuje pravidla svého domu, řídí se starozákonním „on nad tebou bude vládnout“ (Gen. 3:16)
Takže včera odpoledne tady byla teta Magdalena. Nepodobá se hříšné Magdaleně. Je hubená jako kůl v plotě, má šedožlutou barvu jako nezralá švestka, ctnostná jako jedna z jedenácti moudrých panen (nebo jich bylo sedm ?) a zbožná jako poustevník. Mimochodem, je sestrou manželky strýce vrchního pastora, tedy matčina vzdálená příbuzná. Teta Magdalena přišla proto, aby se za cudného Josefa Johannese přimluvila. Mluvila o jeho dobrém srdci a zbožné povaze a také o tom, že má teď dobré místo a kariéru před sebou. Ministerstvo kultury mu nedávno přidělilo farnost v Langenstedtu, městečku s 6000 obyvateli. To je velmi pěkné postavení, a teď hledá paní pastorovou. Teta Magdalena mluvila jako dohazovačka o věrné lásce, jak Johannes miluje Annu celá léta, o jeho zabezpečené budoucnosti, kterou s ním bude sdílet, o krásné práci, o pohodlné faře v Langenstedtu, o drůbeži, která se tam dá chovat, o nízkých cenách potravin a o skromnosti tamější čeledi.
Anna seděla a zamáčkla slzu. Nakonec zamumlala, že si ještě není jistá svými city a musí si všechno znovu promyslet. Nic dalšího se s ní nedalo pořídit, a teta Magdalena se pomalu sunula ke dveřím. Nedokázala si odpustit řeči o štěstí, které by se nemělo zahodit a o nemajetných dívkách, které si nesmí vybírat, pročež jsem si neodpustila otázku:
„Proč vy jste si vybírala, tetinko Magdaleno, když -“
Do staré počestné rakve vjel život a vystřelila ze dveří. Jak ráda by řekla „ano“, kdyby o ni vůbec někdo požádal. Jsem si jistá, že by si vzala i orangutana.
Dala jsem se s Annou do řeči.
„Miluješ Johannese?“ zeptala jsem se.
„Já nevím,“ řekla.
„Drahoušku, kdybys ho milovala,“ řekla jsem, „věděla bys to. Lásku bys poznala.“
Není zamilovaná, pochopila jsem. Já bych nebyla schopná věcně uvažovat o takové záležitosti.
Pak jsem se zeptala: „Miluješ někoho jiného?“
„No,“ řekla. „z mužů, které znám, je v podstatě nejlepší. Jenomže jsem si představovala, že můj nastávající bude vypadat jinak.“
„To říkáš dobře, Anno,“ pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas jsem řekla:
„U muže na zevnějšku tolik nezáleží,“ a hned jsem se na sebe zlobila kvůli truismu, kterým jsem ji chtěla vyprovokovat. Skočila na návnadu a řekla:
„Myslím, že ne, a pak jde také o budoucnost. Myslím na to, že matka může zemřít, přestaly bychom dostávat důchod, my dvě dívky bychom zůstaly samy a nemohly si vzít podnájemníka, co by s námi pak bylo? Máme dohromady s tím, co můžeme čekat po matce, každá 15.000 marek. S tím se moc nepořídí. “
„Člověče,“ zvolala jsem, „za 15.000 marek si můžeš koupit Paříž, když to vezmeš za správný konec. “ Ale všimla jsem si, že praktické nabádání tety Magdaleny koná své dílo a že se s tím nedá nic dělat. A proč také ? Možná bude šťastná nebo aspoň spokojená. Byla vždycky jiná než já. Dávala přednost práci v domácnosti nebo seděla s matkou u ručních prací.
„ Dáš tedy Johannesovi slovo? “ zeptala jsem se, a ona řekla :
„Ano. Vím, že mě dlouho miluje, a myslím, že bude hezké pomáhat svému muži v jeho farnosti a v kanceláři, a Bůh mi pak pomůže, abych byla šťastná, i když jinak, než jsem si malovala dříve. “
„ Pak vám tedy srdečně blahopřeji k zasnoubení, “ řekla jsem nepříliš vřele. „ A pokud budeš muže dobře krmit a olejovat mu vlasy a pokud se jeho dech v Lagenstedtu zlepší, pak budeš jistě s jeho zevnějškem spokojená. Pro duševně a citově nenáročné povahy je hlavní věc plný žaludek a krásný výhled, třeba ze slepičího výběhu. “
Překvapil mě ale tak rezignovaný přístup, když jde o záležitost srdce.
A koneckonců se zlobím také na sebe, protože jsem byla šokována tvrdostí osudu, který tlačí Annu do náruče nemilovaného člověka, a že jsem z tohoto rozhořčení začala psát deník. Nebyl důvod se rozčilovat !
S deníkem budu ale přesto pokračovat.

29.září

Když jsem včera odpoledne přišla domů ze semináře, v předsíni visel cylindr a v obývacím pokoji bylo představení v plném proudu. Anna a Johannes se zasnoubili a tato vítaná událost vyvolala obvyklé slzy radosti. Johannes mi připadal lhostejný. Ani jednou nepřitiskl svou dívku pořádně k srdci. Kdyby MĚ můj miláček při zásnubách nestiskl tak, až by mi praskala žebra, ukončím okamžitě náš vztah.
Večer byla zásnubní hostina u strýčka vrchního pastora. Teta Magdalena zářila. Ale ovšem, byla to částečně její zásluha. Nevěsta a ženich se chovali tak, jako by na každém z nich byl nápis: „Nedotýkat se!“. U večeře pronesl strýček vrchní pastor olejovitou řeč na počest snoubenců. Samozřejmě, všechno bylo řízení Boží.
„Milý Bože, pokud mi chceš něco dát, nezapomeň, o co si říkám. Je to důležité.“
Před chvílí jsem potkala doktora Götze na chodbě. Oslovil mně a zeptal se na nevěstu a ženicha a jestli je jejich láska veliká.
„Vlažná a bohulibá, “ odpověděla jsem.
„ Vám by to nestačilo? “ zeptal se a já jsem odpověděla :
„ Nejde o mě. “
„ Ale jednou by mohlo jít, “ trval na odpovědi.
Odpověděla jsem mu : „Bílý žár, nebo nic. “
Zasmál se a řekl : „Tak to má být, “ a šel dál.
Teď je ve svém pokoji a hraje Beethovena. A jak hraje ! Slyším tiché chvějící se tóny a cítím klid a pohodu.
Takovou náladu jsem často cítila v našem tichém velkém obývacím pokoji, když byl otec ještě naživu a předčítal nám svým měkkým, čistým hlasem básně.
Ale od té doby byl vykopán a zasypán hrob.-

16. prosince

Jeden den jako druhý ! Tři měsíce jsem do této knihy nic nezapsala. Měla to být moje zpovědnice, ale nemám se z čeho zpovídat. Nemám ani pomyšlení na hříchy, protože se připravuji ke zkouškám. Nechci zapisovat dobré a špatné známky, kterými se hodnotí moje práce v semináři, a jinak nemám co. V březnu začínají velké závěrečné zkoušky. Kdybych už je měla za sebou ! Určitě dopadnu dobře, protože v angličtině a francouzštině jsem nejlepší žákyně a především tyto dva předměty budu v tomto čtvrtletí biflovat.
Johannes je od prvního listopadu v Langenstedtu. V lednu bude svatba. Náš obývací pokoj je celý bílý. Pracují tam dvě švadleny, rachotí šicí stroje, žehlí se a zkouší součásti výbavy. Protože tam je velký hluk, pracuji nyní se souhlasem doktora Götze v jeho pokoji u otcova mahagonového psacího stolu. Je to příjemné. Jak často jsem s ním u toho stolu sedávala.

27. prosince

Druhé Vánoce bez otce. Doktor Götz s námi strávil několik hodin, přinesl nám dámám kytice růží s dlouhými stonky jako dárek. Velmi pozorné! Mimochodem, musely v tomto ročním období stát hříšné peníze. Také nám nabídl svá místa v divadle. „Tageblatt“ má jako přední místní noviny v obou divadlech kromě místa pro recenzenta ještě dvě sedadla pro šéfredaktora. Matka poděkovala za sebe a za Annu, Ale mají příliš mnoho práce s přípravami na svatbu. Mně dovolila laskavou nabídku přijmout, pokud mě divadlo příliš nerozptýlí před zkouškami. Myslím, že ne. Myslím, že hodnotné umění bude užitečným osvěžením pro můj mozek oslabený studiem a utrápený jednotvárným opakováním.

16.ledna 1897

14. ledna se Anna vdávala. Byla to tichá rodinná záležitost, jen šestnáct účastníků, ale docela slavnostní. Mladí manželé večer odjeli. Byla jsem velmi smutná, že se Anna se mnou loučí. Družka mého mládí, partnerka mých dětských her, můj jediný sourozenec ode mě odchází. A zármutek je stejně těžký jako loučení. Sourozenci by se neměli odloučit, jsou osamělí jeden bez druhého. Nejde jen o to, že mají stejnou krev, to, co je spojuje, je silnější než u jiných skupin lidí. Společné zážitky, vzpomínky na otcovský dům, na rodiče, kteří společně snášeli těžkosti a sdíleli radosti, tvoří důvěrné pouto. V kouzelné době života, dospívání, jsme vedle sebe kráčely, milovaly se a hádaly, pod jednou střechou, se stejným způsobem života, jedna druhou podporovala, jedna s druhou soutěžila, jedna se o druhou bála, byly jsme si navzájem kamarádkami, přátelsky se o všechno dělily a ochraňoval nás stejný otcovský dům a milovali stejní rodiče. Ne, sourozenci by neměli opouštět jeden druhého a můj jediný sourozenec to udělal.

PREDMLUVA

Před desítkami let bylo mým velkým zájmem divadlo. Nejenže jsem ho sama zkoušela hrát, ale také jsem o něm přečetla všechno, co se mi dostalo do ruky. Jednou jsem v antikvariátě našla malou knížečku, která se jmenovala „Z deníku herečky“. Nahlédla jsem do ní a trochu mě zklamalo, že se tam nepíše o boji uměleckém, ale mnohem více o boji existenčním. Ale koupila jsem si ji a přečetla.
Jednalo se o překlad části německé knihy vydané na začátku 20.století. Jak píše český překladatel, jehož jméno nebylo nikde uvedeno, dílo vzbudilo v Německu značný rozruch a dočkalo se mnoha vydání, protože velmi otevřeně líčilo divadelní poměry a zejména důsledky skutečnosti, že herečky byly povinny si na své náklady pořizovat toalety, přičemž jejich gáže tomu nijak neodpovídaly. Český překladatel vybral z knihy pasáže, které se týkaly tohoto problému, a v doslovu se stručně zmínil o událostech, které předcházely a které následovaly.
Nedávno mě napadlo, že by bylo zajímavé si přečíst knihu celou a začala jsem po ní pátrat na internetu. Netrvalo dlouho, a nalezla jsem. Kniha se už stala právně volným kulturním dědictvím, byla digitalizována a je možné si ji stáhnout. Ale pouze v němčině a vytištěnou švabachem. Ani to není nepřekonatelnou překážkou, když máme k dispozici OCR program, Google překladač a příručku německé gramatiky.
Využila jsem těchto vymožeností a pustila se do luštění. Google překladač podle očekávání produkoval různé zajímavé věty, z nichž se mi nejvíce líbilo „Cítila jsem smutek i prdel současně“ nebo „Bylo mi líto mé vagíny“, ale smysl se pochopit dal, takže už vím, jak hereččin příběh začal a skončil. Dokonce zůstala zachována plastičnost a dramatičnost některých situací.
Herečka, která vydala svůj deník, se mi jevila jako silná, statečná osobnost, která si zaslouží, aby její příběh nebyl úplně zapomenut.
Proto zkouším její knihu a pomocí Google převyprávět? Přeložit? Mohu tomu říkat překlad, když jsem se nikdy neučila německy? Doufám, že se mi podaří vytvořit něco, co půjde číst.
Pasáže z oné knížečky, která mě k této práci přivedla, jsou odlišeny kurzívou. Ponechávám v nich původní pravopis.
Některé autorčiny názory dnes budí trochu rozpaky, ale nechávám je tak, jak jsou. Je to dokument doby.
Když jsem hereččin deník dočetla, zjistila jsem, že mě závěr neuspokojuje. Takhle ten příběh nemůže skončit! Vypadá to, že budeme mít pokračování – pokud najdu čas a sílu je napsat.
Zatím dávám slovo Heleně Scharfensteinová.

Květen 2013

PŘEDMLUVA

Helena Scharfensteinová

24. září 1896

„Nehodí se, aby si mladí nezralí lidé psali deník,“ řekl před třemi lety můj otec. Bylo to krátce po mé konfirmaci. Tehdy mi jedna přítelkyně darovala knihu v zelených deskách se zlatým nápisem „Deník“. I pokládala jsem za svou veledůležitou povinnost zapisovat kdejaký nesmysl o sobě a o malém světě kolem sebe. Jednoho dne otec tuto knihu našel. Pořádně se mi vysmál, potom vzal nůžky na papír, čistě vystřihl popsané listy, hodil je do kamen, zbytek mi vrátil a přidal moudrou radu:
„Zapisuj si matematické vzorce a přírodovědná pozorování. S psaním deníku počkej, až dokážeš objektivně posuzovat svět a události a svůj úsudek o světě a o sobě jasně formulovat.“
Nevím, jestli jsem si do té knihy zapisovala matematické vzorce a kde vůbec skončila; jisté je, že jsem deník psát přestala.
Uplynuly pouhé tři roky, a dnes opět sedím nad knihou v prosté plátěné vazbě a chystám se psát deník. Ne proto, že bych od té doby dozrála a že bych o světě dokázala říci něco smysluplného, ne, ale protože chci dozrát! Pochopila jsem za ta léta, že se otec mýlil, nejenom zralí lidé píší deník, ale také ti, kteří chtějí poctivě a odpovědně zkoumat sami sebe, protože chtějí najít pravdu o sobě, kontrolovat a posuzovat své myšlení, cítění a jednání.
A tak chci, aby deník byl mým nelítostným zrcadlem, v němž se zobrazí mé nejtajnější myšlenky, má nejhlubší přání, mé nejskrytější touhy, můj smutek a mé obavy, ale také chci zaznamenat své záliby a své chyby, abych posoudila, zda jsou pravdivé nebo falešné, odůvodněné nebo hloupé, dovolené nebo zakázané. Chci svěřit deníku všechno, co nemohu svěřit nikomu, a co nechci skrývat ve své duši.
A musím začít tím, že si budu stěžovat, stěžovat a protestovat: protože jsem musela vstát od prostřeného stolu a začít žebrat o radosti života. A stalo se to během jednoho krátkého roku. Ne! Bylo to ještě kratší! Takřka ze dne na den se změnil náš život, můj, mé matky a sestry Anny. Tu změnu způsobila otcova smrt.-
Prožila jsem mládí příjemně, blahobytně a spořádaně ve velké farní obci, kde můj otec sloužil jako duchovní. Jasné dny bez zármutku. Naše práce byla lehká a radostná, čas byl naplněný tichou uměřenou radostí ze života. Na cestu, po níž jsem vykročila do života, neustále svítilo slunce. Měla jsem jen jednu milou povinnost : splnit úkoly, kterou nám otec sám ukládal.
A jak ráda jsem je dělala! Jak bylo snadné se učit, když učitel vyučoval s láskou, trpělivostí a nadšením, učitel, který byl sám studentem. Znalosti přírodních věd, kterými ho vybavilo pro život gymnázium a studium teologie, byly příliš malé, než aby uspokojily jeho žhavou touhu po poznání, a také si dobře uvědomoval, že tradiční náboženství a dogmata víry odporují zákonům přírody.
A z tohoto zjištění se vyvinul hluboký, tichý, mírný klid jeho duše, nové a nové potěšení ze zázraků přírody, aktivní láska k churavým, bojujícím, strádajícím členům jeho společenství, velký soucit s lidstvem, které bloudí v dokonalém světě s nedokonalými dušemi. A tak vychovával i nás. Společně jsme se těšili z krásné přírody, vychutnávali čisté radostí života, projevovali lásku k bližnímu. Měli jsme být šťastní a vděční, milovat a respektovat lidi, a pokud je potřeba, prokazovat dobro, pomoci, uklidnit a poradit.
Otec nás naučil pomáhat chudším sousedům. Tehdy, když byl mezi námi, jsme k tomu měli podmínky, prostředky a možnosti. Nikdy ho asi nenapadlo, že by se jeho dcery mohly dostat do situace, kdy budou samy potřebovat pomoc a podporu. Byl zdravý a silný, všichni jeho předkové zemřeli stářím, žil klidně, spořádaně a rozumně a až na dětské nemoci nikdy nestonal. Měl tedy všechny předpoklady, že se dožije stáří a jistě byl přesvědčen, že jednou bude křtít své vnuky.
Nebyly jsme připraveny na to, že si budeme muset vydělávat na svůj vezdejší chléb, nepočítaly jsme se s tím, že by se naše situace mohla změnit, o útrapách života jsme věděly jenom z vyprávění a považovaly jsme je za něco, co se nás netýká. Zdálo se, že budeme následovat osud naší matky, kterou si na faře, kde vyrostla, vzal otcův kaplan, můj otec. Možná, že to čeká jednu z nás nebo obě, protože kaplani se mění po několika letech, a možná, že já nebo Anna budeme mít stejné štěstí jako matka, vikář by se mohl jednoho dne stát pastorem v rodné vsi své ženy a ta by se po několika letech života v jiné obci vrátila do otcovského domu. Nebo by si jednu či druhou mohl požádat o ruku syn nějakého továrníka. Proč ne, byly jsme dobře vychované dívky a náš otec byl prvním mužem obce. Tak si asi představoval naši budoucnost, na špatný obrat v našem životě jistě nemyslel. Nezlobím se na něj, kdyby nás připravoval na těžké časy, nebylo by naše dětství tak slunné a za šťastné dětství mu budu děkovat celý život. Žádná protivenství mi ho nemohou vymazat z paměti.
Nicméně brzy, příliš brzy přitáhly temné mraky. Již více než rok není otec s námi a tím skončily i naše bezstarostné šťastné dny. Pryč jsou také naučné výlety přes lesy a pole, tiché hodiny usilovné práce v otcově studovně, matematické úkoly, fyzikální a chemické experimenty, historická a zeměpisná cvičení pod jeho vedením, pryč jsou důvěrné večery, kdy jsme společně četli a kdy mi vysvětloval hodnotná díla světové literatury, pryč je radost z učení a ze studia. Sice se teď učím přírodní vědy, cizí řeči a jiné pěkné věci, protože potom, co jsme se přestěhovali sem do velkého města, jsem na radu svého strýčka vrchního pastora vstoupila do učitelského semináře, ale dělám to jen z povinnosti, abych se stala učitelkou a těmi krásnými učenostmi si později vydělala na chleba a obhájila skromnou existenci. Nikdo mě nevede k radosti z učení a lásce ke knihám.
Jak rychle se může život od základu změnit, jak rychle spadne závora před nadějemi, záměry, plány, jak náhle slabý, křehký lidský osud odbočí na jinou trať! V pátek odpoledne otec byl otec nachlazený, bledý a měl rýmu, protože zmokl, o osm dní později ležel na hřbitově. „Zánět středního ucha, ze kterého se vyvinula meningitida,“ řekl doktor. Ale co záleží na diagnóze! Přišla smrt a my jsme se neptaly se jakou cestou, a v prvních týdnech po pohřbu jsme ani neměly čas ptáti se proč. To přišlo až později. Zpočátku bylo pořád co dělat, organizovat, uvažovat, připravovat stěhování. Splnily jsme všechny úkoly napůl automaticky, jako bychom nechápaly velikou změnu, že už se o nás nepostará otec, ale že musíme vzít zodpovědnost na svá bedra. Později jsme si uvědomily své nové postavení, jednu věc ale nechápu dodnes : jak se mohla ze světa ztratit ta si velká láska, kterou k nám otec cítil. Ani to největší a nejušlechtilejší, co člověk cítí a dokáže, láska, není nesmrtelná. Ubohé, politováníhodné lidstvo !
Je tak neradostné o tom znovu a znovu přemýšlet, a je to úplně k ničemu.
Pak přišel den, kdy jsme opouštěly dům a dvůr a všechny lidi, kteří nás měli rádi a my jsme měly rády je. Dost, dost! Konec vzpomínání. Všechno je pryč. Žijeme docela snesitelně ve velkém městě mezi cizími lidmi, a na život ve vysokých kamenných krabicích jsme si zvykly. A jinak? Dokonce i na školometské vyučování v semináři jsem si zvykla. Už je po všem! Po Velikonocích dělám závěrečné zkoušky a pak budu volná. Koneckonců, miliony lidí jsou na tom hůř než my. Máme světlý a příjemný byt. Protože máme hodně nábytku a nechtěly jsme z krásných památečních kusů nic prodat, najaly jsme si velký šestipokojový byt. Ale musely jsme několik pokojů pronajmout, jinak bychom nezaplatily nájem. Nejprve jsme se děsily myšlenky, že do našeho domova pustíme cizího člověka, ale muselo to být a s podnájemníkem jsme měly štěstí. Doktor Götz, šéfredaktor „Tageblattu“, největších místních novin, je příjemný člověk, kterého si nemusíme příliš všímat. Pronajal si tři pokoje, jeden pro svou velkou knihovnu, obytný pokoj a ložnici, a platí nám sedmdesát marek měsíčně, skoro tři čtvrtiny celkového nájmu. To zbavilo matku velké starosti. Máme dva velké a jeden malý pokoj a prostorný a světlý pokoj pro služku, který jsme nechaly pěkně vytapetovat a potom jsem si zabrala jako ložnici. Matka a Anna spí spolu, služebnou nemáme, jen posluhovačku na hodinu denně, která dělá hrubé práce, ostatní dělá matka a Anna a já jim pomáhám, když mi seminář nechá trochu času. Och, ten prokletý seminář! Ráno v osm hodin mě očekává. Takže do postele! Ještě uvedu důvod, proč jsem začala psát deník právě dnes. Jsem rozčílená až do morku kostí, perou se ve mně všechny dobré a zlé impulsy, připomněla jsem si znovu otcovu smrt a že jsme ubožáci, kteří nemohou žít podle svých představ, kteří se musí podřídit okolnostem a záměrům jiných lidí: moje sestra Anna se má zasnoubit s bratrancem Johannesem a myslím, že ho nemiluje.-