27.září
Věděla jsem, že se to chystá. Kdykoliv jsme byli na návštěvě u strýčka vrchního pastora – což nebylo moc často, protože není příliš pohostinný – Johannes na Annu zbožně hleděl. A to mě nepřekvapuje, protože je velmi hezká, pohledná dívka s oválným, jemným obličejem, souměrnou štíhlou postavičkou, svěží pletí, blond vlasů a tmavě šedých, velkých očí. Johannesovo láskyplné chování k Anně nebylo po chuti jeho otci, protože Anniných jedenáct tisíc mu bylo pro Perlu mezi Syny málo. Kromě ryzí doktríny je pro tyto pány přitažlivé také cinkání ryzího zlata. Pokaždé jsem si toho všimla. Zdálo se mi, že se Anně Johannes nijak zvlášť nelíbí a podle mého vkusu také není, s jeho roztřepenými, popelavě světlými vlasy, bezbarvým obličejem a nezřetelnou řečí. Když mluví, připadá mi, že má ústa plná vazelíny. Ale říká se o něm, že má dobré srdce, a že se neumí hádat. To by bylo pro jeho budoucí manželku dobré. Ale nevěřím tomu. Poznala jsem asi pětadvacet farních domácností a jednu věc měly, jak jsem si všimla, společnou. Když křesťanský kněz určuje pravidla svého domu, řídí se starozákonním „on nad tebou bude vládnout“ (Gen. 3:16)
Takže včera odpoledne tady byla teta Magdalena. Nepodobá se hříšné Magdaleně. Je hubená jako kůl v plotě, má šedožlutou barvu jako nezralá švestka, ctnostná jako jedna z jedenácti moudrých panen (nebo jich bylo sedm ?) a zbožná jako poustevník. Mimochodem, je sestrou manželky strýce vrchního pastora, tedy matčina vzdálená příbuzná. Teta Magdalena přišla proto, aby se za cudného Josefa Johannese přimluvila. Mluvila o jeho dobrém srdci a zbožné povaze a také o tom, že má teď dobré místo a kariéru před sebou. Ministerstvo kultury mu nedávno přidělilo farnost v Langenstedtu, městečku s 6000 obyvateli. To je velmi pěkné postavení, a teď hledá paní pastorovou. Teta Magdalena mluvila jako dohazovačka o věrné lásce, jak Johannes miluje Annu celá léta, o jeho zabezpečené budoucnosti, kterou s ním bude sdílet, o krásné práci, o pohodlné faře v Langenstedtu, o drůbeži, která se tam dá chovat, o nízkých cenách potravin a o skromnosti tamější čeledi.
Anna seděla a zamáčkla slzu. Nakonec zamumlala, že si ještě není jistá svými city a musí si všechno znovu promyslet. Nic dalšího se s ní nedalo pořídit, a teta Magdalena se pomalu sunula ke dveřím. Nedokázala si odpustit řeči o štěstí, které by se nemělo zahodit a o nemajetných dívkách, které si nesmí vybírat, pročež jsem si neodpustila otázku:
„Proč vy jste si vybírala, tetinko Magdaleno, když -“
Do staré počestné rakve vjel život a vystřelila ze dveří. Jak ráda by řekla „ano“, kdyby o ni vůbec někdo požádal. Jsem si jistá, že by si vzala i orangutana.
Dala jsem se s Annou do řeči.
„Miluješ Johannese?“ zeptala jsem se.
„Já nevím,“ řekla.
„Drahoušku, kdybys ho milovala,“ řekla jsem, „věděla bys to. Lásku bys poznala.“
Není zamilovaná, pochopila jsem. Já bych nebyla schopná věcně uvažovat o takové záležitosti.
Pak jsem se zeptala: „Miluješ někoho jiného?“
„No,“ řekla. „z mužů, které znám, je v podstatě nejlepší. Jenomže jsem si představovala, že můj nastávající bude vypadat jinak.“
„To říkáš dobře, Anno,“ pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas jsem řekla:
„U muže na zevnějšku tolik nezáleží,“ a hned jsem se na sebe zlobila kvůli truismu, kterým jsem ji chtěla vyprovokovat. Skočila na návnadu a řekla:
„Myslím, že ne, a pak jde také o budoucnost. Myslím na to, že matka může zemřít, přestaly bychom dostávat důchod, my dvě dívky bychom zůstaly samy a nemohly si vzít podnájemníka, co by s námi pak bylo? Máme dohromady s tím, co můžeme čekat po matce, každá 15.000 marek. S tím se moc nepořídí. “
„Člověče,“ zvolala jsem, „za 15.000 marek si můžeš koupit Paříž, když to vezmeš za správný konec. “ Ale všimla jsem si, že praktické nabádání tety Magdaleny koná své dílo a že se s tím nedá nic dělat. A proč také ? Možná bude šťastná nebo aspoň spokojená. Byla vždycky jiná než já. Dávala přednost práci v domácnosti nebo seděla s matkou u ručních prací.
„ Dáš tedy Johannesovi slovo? “ zeptala jsem se, a ona řekla :
„Ano. Vím, že mě dlouho miluje, a myslím, že bude hezké pomáhat svému muži v jeho farnosti a v kanceláři, a Bůh mi pak pomůže, abych byla šťastná, i když jinak, než jsem si malovala dříve. “
„ Pak vám tedy srdečně blahopřeji k zasnoubení, “ řekla jsem nepříliš vřele. „ A pokud budeš muže dobře krmit a olejovat mu vlasy a pokud se jeho dech v Lagenstedtu zlepší, pak budeš jistě s jeho zevnějškem spokojená. Pro duševně a citově nenáročné povahy je hlavní věc plný žaludek a krásný výhled, třeba ze slepičího výběhu. “
Překvapil mě ale tak rezignovaný přístup, když jde o záležitost srdce.
A koneckonců se zlobím také na sebe, protože jsem byla šokována tvrdostí osudu, který tlačí Annu do náruče nemilovaného člověka, a že jsem z tohoto rozhořčení začala psát deník. Nebyl důvod se rozčilovat !
S deníkem budu ale přesto pokračovat.
29.září
Když jsem včera odpoledne přišla domů ze semináře, v předsíni visel cylindr a v obývacím pokoji bylo představení v plném proudu. Anna a Johannes se zasnoubili a tato vítaná událost vyvolala obvyklé slzy radosti. Johannes mi připadal lhostejný. Ani jednou nepřitiskl svou dívku pořádně k srdci. Kdyby MĚ můj miláček při zásnubách nestiskl tak, až by mi praskala žebra, ukončím okamžitě náš vztah.
Večer byla zásnubní hostina u strýčka vrchního pastora. Teta Magdalena zářila. Ale ovšem, byla to částečně její zásluha. Nevěsta a ženich se chovali tak, jako by na každém z nich byl nápis: „Nedotýkat se!“. U večeře pronesl strýček vrchní pastor olejovitou řeč na počest snoubenců. Samozřejmě, všechno bylo řízení Boží.
„Milý Bože, pokud mi chceš něco dát, nezapomeň, o co si říkám. Je to důležité.“
Před chvílí jsem potkala doktora Götze na chodbě. Oslovil mně a zeptal se na nevěstu a ženicha a jestli je jejich láska veliká.
„Vlažná a bohulibá, “ odpověděla jsem.
„ Vám by to nestačilo? “ zeptal se a já jsem odpověděla :
„ Nejde o mě. “
„ Ale jednou by mohlo jít, “ trval na odpovědi.
Odpověděla jsem mu : „Bílý žár, nebo nic. “
Zasmál se a řekl : „Tak to má být, “ a šel dál.
Teď je ve svém pokoji a hraje Beethovena. A jak hraje ! Slyším tiché chvějící se tóny a cítím klid a pohodu.
Takovou náladu jsem často cítila v našem tichém velkém obývacím pokoji, když byl otec ještě naživu a předčítal nám svým měkkým, čistým hlasem básně.
Ale od té doby byl vykopán a zasypán hrob.-
16. prosince
Jeden den jako druhý ! Tři měsíce jsem do této knihy nic nezapsala. Měla to být moje zpovědnice, ale nemám se z čeho zpovídat. Nemám ani pomyšlení na hříchy, protože se připravuji ke zkouškám. Nechci zapisovat dobré a špatné známky, kterými se hodnotí moje práce v semináři, a jinak nemám co. V březnu začínají velké závěrečné zkoušky. Kdybych už je měla za sebou ! Určitě dopadnu dobře, protože v angličtině a francouzštině jsem nejlepší žákyně a především tyto dva předměty budu v tomto čtvrtletí biflovat.
Johannes je od prvního listopadu v Langenstedtu. V lednu bude svatba. Náš obývací pokoj je celý bílý. Pracují tam dvě švadleny, rachotí šicí stroje, žehlí se a zkouší součásti výbavy. Protože tam je velký hluk, pracuji nyní se souhlasem doktora Götze v jeho pokoji u otcova mahagonového psacího stolu. Je to příjemné. Jak často jsem s ním u toho stolu sedávala.
27. prosince
Druhé Vánoce bez otce. Doktor Götz s námi strávil několik hodin, přinesl nám dámám kytice růží s dlouhými stonky jako dárek. Velmi pozorné! Mimochodem, musely v tomto ročním období stát hříšné peníze. Také nám nabídl svá místa v divadle. „Tageblatt“ má jako přední místní noviny v obou divadlech kromě místa pro recenzenta ještě dvě sedadla pro šéfredaktora. Matka poděkovala za sebe a za Annu, Ale mají příliš mnoho práce s přípravami na svatbu. Mně dovolila laskavou nabídku přijmout, pokud mě divadlo příliš nerozptýlí před zkouškami. Myslím, že ne. Myslím, že hodnotné umění bude užitečným osvěžením pro můj mozek oslabený studiem a utrápený jednotvárným opakováním.
16.ledna 1897
14. ledna se Anna vdávala. Byla to tichá rodinná záležitost, jen šestnáct účastníků, ale docela slavnostní. Mladí manželé večer odjeli. Byla jsem velmi smutná, že se Anna se mnou loučí. Družka mého mládí, partnerka mých dětských her, můj jediný sourozenec ode mě odchází. A zármutek je stejně těžký jako loučení. Sourozenci by se neměli odloučit, jsou osamělí jeden bez druhého. Nejde jen o to, že mají stejnou krev, to, co je spojuje, je silnější než u jiných skupin lidí. Společné zážitky, vzpomínky na otcovský dům, na rodiče, kteří společně snášeli těžkosti a sdíleli radosti, tvoří důvěrné pouto. V kouzelné době života, dospívání, jsme vedle sebe kráčely, milovaly se a hádaly, pod jednou střechou, se stejným způsobem života, jedna druhou podporovala, jedna s druhou soutěžila, jedna se o druhou bála, byly jsme si navzájem kamarádkami, přátelsky se o všechno dělily a ochraňoval nás stejný otcovský dům a milovali stejní rodiče. Ne, sourozenci by neměli opouštět jeden druhého a můj jediný sourozenec to udělal.