Nejde o morálku, jde o přežití 3. díl

20.března

Hurááá! Zkoušky jsou za mnou a ze všech absolventek jsem dostala nejlepší vysvědčení. A toto štěstí nezůstalo samo. Den po závěrečné zkoušce mi nabídli, abych nastoupila jako pomocná učitelka v místní vyšší dívčí škole s nástupním platem 800 marek. Samozřejmě jsem přijala. Zůstanu s matkou a těch 800 marek nám bohatě vynahradí Anniných 400 marek úroků, které nám chybí od té doby, co se vdala. Nejvyšší čas, že je po zkouškách, už jsem z toho učení úplně zhloupla. Ale teď si budu užívat prázdnin až do Velikonoc, kdy začne škola, a do té doby nechci vidět žádné knihy.
Prázdniny! Prázdniny! Kolik radosti obsahuje jediné slovo.

12. května

Už tři týdny jsem pomocnou učitelkou na vyšší dívčí škole a mám své žákyně naplnit množstvím moudrostí od malé násobilky a abecedy po složené úrokování a výklad Písně o zvonu. A dalšími vědomostmi z ostatních věd. Cvičení v semináři mě nenaučila nic, co by mi pomohlo se rychle zabydlet v praxi a ledacos jsem si představovala jinak, než to skutečně bylo.
Hned na začátku jsem byla velmi zklamaná. Představovala jsem si, že mně ředitel slavnostně přijme do učitelského sboru a potom představí ve třídách, kde budu učit, ale nic takového se nestalo. V den, kdy začalo pololetí, jsem v sedm hodin přišla do školy a ohlásila se u ředitele. Ten mě po několika povrchních slovech na přivítanou zavedl do auly, kde už byli shromážděni učitelé a žákyně. Pololetí bylo zahájeno krátkou modlitbou, potom ředitel neformálně kolegům a kolegyním řekl mé jméno a pak mě představil děvčatům těmito slovy: „Slečna Taata, vaše nová učitelka. Doufám, že ji budete stejně jako ostatní učitele respektovat a poslouchat. “ V jeho projevu mi chybělo slovo „láska“, protože si stále myslím, že by neměla chybět ve vztahu mezi učiteli a žáky. Jenomže od té doby jsem zjistila, že to je velmi špatný názor. Tady se nikdo nesnaží o náklonnost žákyň, všichni jsou rádi, když se jich děti bojí. A děti většinou také nechtějí být milovány. Jsou šťastné když s učiteli nemusí mít co do činění víc, než je nezbytně nutné – ať už v dobrém nebo zlém. Mám ještě ctižádost dobýt si místečko v srdcích malých i velkých, ale žákyně mi to nijak neulehčují. U několika malých jsem ještě uspěla, ale velké dívky ve vyšších třídách nebo v Selektě jsou zcela nepřístupné. Mnohé z nich jsou dcerušky velmi bohatých lidí, jsou znuděné luxusním a společenským životem ve svých domovech, lázeňskými pobyty a sportovními výlety a chudou učitelkou pohrdají. Některé dávají jasně najevo, že jsou něco víc než učitelka.
Po modlitbě začala před třemi týdny moje služba hodinou biblické dějepravy s nejmenšími. Ředitel mě zavedl do třídy a čtvrt hodiny tam zůstal a poslouchal mě. V uplynulých týdnech jsem byla často vysoce poctěna jeho návštěvou ve svých hodinách. A každou chvíli něco vytýká mým vyučovacím metodám, aniž bych s ním mohla souhlasit nebo se jeho pokyny řídit. Nedávno byl u mě v Selektě, kde učím dějepis a právě probírám sedmiletou válku. Vykládala jsem bitvu u Rossbachu a předmět mě strhl natolik, že jsem s vášní a humorem vyprávěla o tomto slavném vítězství velkého krále. Po hodině si mě ředitel odvedl stranou a řekl s veledůležitým výrazem:
„Milá slečno, více klidu při výuce, žádná vášeň, žádné vtipy, nepleťte mladým lidem hlavy. Uvádějte fakta a čísla! Žákyně mají získat solidní vědomosti, neučte je vyprávět anekdoty. “
To mě dohřálo, ale co můžu dělat?! On je nadřízený, může přikazovat a já se musím podřizovat, ať je to jak chce těžké. Protože mi působí velkou radost, když získám pozornost dětí tím, že přednášku prožívám, a taky vím, že se látka mnohem lépe uloží do paměti, když žáky nadchne. Podaří se mi často v hodinách literatury a historie větší dívky upoutat úplně, tak, že podlehnou mému kouzlu, jejich oči se rozzáří a ani nedýchají. Cítím, že mi zcela podléhají a využívám tyto vzácné okamžiky, abych do jejich vnímavých duší zapsala něco dobrého. A taky si připadám jako umělec, který ovládá dav silou své geniality. Výuka a vzdělávání je také umění.
V mých školních problémech mi pomáhá divadlo jako osvěžení duše, za což vděčím doktoru Götzovi. Chodím tam velmi často a doktor Götz také, a on, který toho tolik viděl, mi všechno vysvětluje a učí chápat. Potom sedím a slyším a vidím srdcem a hladovou duší a co je mi po abecedě nebo malé násobilce, pravý život začíná, když se zvedne opona.

17. září

Je to už více než týden, co v Městském divadle začala zimní sezóna. Byla jsem několikrát v divadle, naposled včera na Aidě. Přitom jsem získala malou zkušenost, zkušenost sama se sebou.
Doktor Götz přišel po prvním jednání a zůstal až do konce. Ve druhém jednání byl velký baletní výstup, který pravděpodobně představoval tanec vítězství. Naše primabalerína tančila sólo a představovala Egypťanku, oblečená byla pouze v hnědém trikotu a toliko jakási zástěrka ze zlatých plíšků a perel se jí pohupovala kolem boků. Trikot nic nezakrýval. Kromě bederního pásu byla dívka jak ji Bůh stvořil. Prsa, paže, stehna, lýtka byla vidět tak jasně s celou hru svalů, jako kdyby tanečnice byla nahá, a skutečně, rafinované ctitele krásy musel potěšit pohled na tak nádherně urostlou ženu, aspoň pokud jde o horní část těla. Nohy by v ideálním případě mohly být delší. Hltala jsem ji pohledem a její obraz jsem si přála uchovat v paměti, ale přesto jsem byla trochu v rozpacích z toho, že doktor Götz vidí spolusestru mého pohlaví tak úplně nahou. Když si ode mně vypůjčil divadelní kukátko a dlouze se díval na jeviště, cítila jsem velký neklid. Po představení mě doktor Götz doprovázel domů.
Mluvili jsme cestou o všem možném a on nakonec řekl: „Nejkrásnějším zážitkem večera byla naše primabalerína. “
Řekla jsem: „Ale nemyslíte, že byla příliš málo oblečená? “
„Naopak,“ řekl, „myslím, že nemusela mít ten hloupý pás s perlami. “
„Ale pane doktore, “ zvolala jsem s mírným pohoršením. Tiše se sám pro sebe zasmál a řekl: „Polekalo vás to? A dáváte to najevo vokativem? Věřte mi, pravděpodobně jsem tu polonahou ženu vnímal čistěji než vy. Přiznejte si, že jste viděla nahotu a myslela na to, jak působí na moje smysly a že jste se styděla za mně i za sebe. “
Nemohla jsem mu odporovat, pokud jsem nechtěla lhát, a tak jsem mlčela. On rychle pokračoval:
„Já jsem viděl jen živou krásu a děkoval matce přírodě, že znovu a znovu vytváří tak krásná stvoření, takže můžeme pozorovat krásu lidského těla nejen při pohledu na sochy a obrazy. Těšilo mě, že taková harmonie pohybů, dokonalost pohybů, jasnost linií může být sloučena v jednom subjektu, že můžeme vidět zázrak a stavět na něm, že dokonale krásná lidská bytost není jenom umělcův sen, ale stále se opakující skutek věčně mladé přírody. “
„Ale nechápu, že se nějaká žena ráda takto ukazuje, “ řekla jsem.
„Díky Bohu, že takové ženy existují, “ řekl radostně. „A nemusí se obávat, že je čistě cítící lidské bytosti budou urážet nespravedlivými myšlenkami. Nezáleží na tom, že to lůza chápe jinak. Škoda, že už nepíšu kritiky, jinak bych odvážné slečně N. věnoval dithyramb, za to, že nám dnes ukázala jeden z divů krásy. Co víc můžeme žádat od života! “
Byli jsme už u dveří a šli jsme nahoru. Když jsem seděla u pozdní večeře, přemýšlela jsem o slovech doktora Götze. Myslím, že jsem se z nich dost poučila. Zejména že existují kněžky krásy, jejichž morálním posláním je darovat lidem čistou krásu tím, že odhalí své tělo a dovolí jim, aby se z něj těšili. Začalo mi vrtat hlavou, jestli bych mohla být takovou kněžkou a vklouzla jsem co nejrychleji do své ložnice. Postavila jsem se nahá před vysoké zrcadlo a podrobila sama sebe zkoušce. Moje prsa jsou příliš měkká, ruce a nohy nejsou dost plné, protože jsem minulý rok proseděla nad učením. Ale pokud trochu zesílím, budu mít krásnější postavu než tanečnice v Aidě, protože mám šťastnější poměr dolní a horní části těla. Mám o kousek delší nohy než ona. Když jsem se tak prohlížela, najednou mě zamrazilo, otřásla jsem se a cítila jsem, jak mi rudnou tváře: opravdu, stydím se za sebe, já hloupá holka. Rychle jsem si oblékla noční košili, vlezla do postele a zhasla.
Ráno jsem se zasmála. Celá dětinská zkouška krásy nemá žádný smysl. Asi nikdy nebudu mít příležitost povznášet lidi svou krásou a i kdybych někdy měla, můj stud – nebo lépe řečeno prudérie – mi to nedovolí. Ale jsem ráda, že i já jsem krásná, a jsem vděčná doktoru Götzovi, že mě k tomu poznání přivedl.

Příspěvek byl publikován v rubrice Četba na pokračování, Z deníku německé herečky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář