Prostředkové, jak se mohou děti pro krásu přirozenosti necitelny učiniti
I. Zakaž jim, když chtějí přirozenost zkoumati a hleď, abys je všelikou přípovědí od toho odvrátil
Matějček nespatřil v městě z krásné přirozenosti než oblaka a kousek nebeské oblohy tak široký jako ulice, neboť jeho otec jsa řemeslník bydlel v úzké ulici v malém domě, při němž ani zahrádky nebylo. Vzal-li ho otec někdy do pole, míval z toho nevyslovitelnou radost, protože mu bylo všechno nepovědomé. Tu našel kvítek, brzy červa, brzy ptáka, a všechno jeho pozornost upínalo a bavilo. Nato skákal za otcem volaje: „Tatínku! Tatínku! Podívejte se sem na ten roztomilý kvítek! Na toho krásného ptáčka!“ Ale otec mu odpovídal mrzutě: „Bláznovství! Cožs pak ještě žádný kvítek, žádného ptáka neviděl?“
Jednou našel velikou housenku. „Podívej se,“ řekl, „na to veliké zvíře co jsem tu našel!“ Ale otec řekl: „Fuj! Tu šeredu! Zahoď ji! Zašlápni ji, mohla by tě podělati.“
Že se Matějček při všem, co spatřil, zastavoval a tomu se divil, nemohlo býti jinak, než že často zůstával pozadu a otec musíval na něho čekati.
Otce to mrzelo. Domlouval mu, že se meškal, a říkával: „Pojdiž nešťastný chlapče! Nepospíšíš-li, dej pozor! Musíš po druhé zůstati doma.“
Matějček pak zase kousek s ním běžel; ale dychtivost jeho, aby vše okolo lépe viděl, byla příliš silná, takže ji nemohl přemoci. Sotva otec opět několikrát pokročil, spatřil Matějček žábu skákati, neb uslyšel cvrčka cvrkati – a zase se zastavil.
Otce to konečně rozmrzelo, vzav Matějčka, táhl jej s sebou. A že se předce brzy sem, brzy tam ohlížel, hleděl ho otec k čerstvému jití jiným způsobem nabádati.
„Pojď, Matějčku! Pojď! Budeš-li hodně kráčeti, dojdeme brzy támhle do vsi. Tam se ti bude více líbit, než na těch prázdných polích! Dáme si tam kafé, do něho smetanu, a k tomu dobrou buchtu.“
„A já také něco dostanu?“
„Ovšem. Dostaneš dva plné šálky. Jen jdi! Jdi! Jdi! Běž! Pak dostaneš pečeni a pivo, to uhlídáš.“
Takovým ouskokem povedlo se mu konečně, že v Matějčkovi vroucí dychtivost k obdivování krásné přirozenosti, z kteréž by moudrého a mocného stvořitele poznati mohl, docela udusil. Potom kráčíval hodně, mysle na kafé, nechal přirozenost býti přirozeností k velikému potěšení tatínkovu.
Teď již jest muž a dosavad na něm znáti, jak byl vychován. Běhá na procházkách lukami, lesy, rolmi a nevidí nic znamenitého. Před ním se nese třeba skřivan, při vejíti do lesa vítá ho slavíček – nepozoruje to: neboť jeho myšlenky jsou již ve džbáně s pivem.
Když se ho pak někdo zeptá, co znamenitého viděl, neví, co říci, leč: „Dnes bylo hodně teplo; to byla hrdelní cesta; pivo bylo výborné.“ Leda by byl v karty hrál – potom měl by bez konce co vypravovati.
Jedenkrát jej předce přirozenost zmohla, že na ni svou celou pozornost obrátil. Když měsíc vycházel, zvolal na své společníky: „Namoutě! Krásný měsíc! Jak milý, jako mísa v kuchyni!“