Prostředkové, aby se časně nenávist a závist jednomu dítěti proti druhému vštípila
I. Odejmi (odepři) lásku svou jednomu a uděl ji druhému
Dva bratři Josef a Vít měli opravdu dobré srdce, ale rozličnou povahu mysli. Josef byl veselý a důvtipný; Vít ale mrzutý a bručlavý. Jaká mysl, takový také byl jejich zevnitřní pohled. Josef měl vždy usmívající a příjemný pohled, Vít vždy mrzutý a zaškaredilý, málokdy se zasmál. Onen všecko odbyl skákáním, tento měl váhavý krok. Onen byl plný směšných nápadů, tento tím prázdnější. A kdyby byli oba tu samou věc chtěli, onomu to lépe slušelo pro jeho přívětivost než tomuto. Když Josef řekl: „Dostanu-li pak třešně?“ nebylo skoro možno, aby se mu byly nedaly. A řekl-li Vít: „Dostanu také třešně?“, zdálo se, jako by se byl rozpustilosti dopustil.
Tedy nemohlo také jinak býti, že lidé, neznajíce Vítovo dobré srdce, sobě ho nevšímali, a Josefovi byli náchylní. Cizí děti se braly o Josefa, aby s nimi hrál, a Víta nechaly státi; přišel-li kdo cizí do domu, nemohlo se dost Josefa vynachválit a jemu dost pochlebovali; ale na dobrého Víta se žádný nepodíval, aniž si ho žádný nevšiml.
To přišlo konečně tak daleko, že rodiče sami sobě Josefa oblíbili, a Víta si nevšímali.
Jejich hlas již, s nimž s oběma mluvili, byl velmi rozličný, takže by každý byl myslil, že jest Vít jen pastorek.
„Josífku, chceš-li pak mi přinésti sklenici vody? Víte! Tu máš sklenici, přines mi vody.“
„Pojď sem, ty modrooký ptáčku, přinesl jsem ti něco, vidíš třešně!“
„Víte, tu máš také několik třešní!“
„Ach, ty nejsi hezký Josífek. Celý obličej sis borůvkami zamazal.“
„Jak Vít ten čtverák vyhlíží – jako prase! Vždyť nemohu nic dělati, než tě stále mejti.“
„Josífku! Josífku! Učiníš-li to ještě jednou, vylupám ti“ Nerad biju, to víš. Ale neposlechneš-li po dobrém – znáš metlu?“
„Ty pse! Copaks činil? Opovaž se ještě jednou, udeřím tě za ucho, až se převalíš (až zhebneš).“
Jak rozličně rodiče s dětmi mluvili, tak také rozličně s dětmi nakládali.
Josífek prošel s malou domluvou za největší nezbednost. Vít byl za maličkost přísně trestán; onen dostával koláče, ovoce atd., Vít musel sušiti zuby. Matka pleskávala asi desetkrát za den Josefa na plné tváře; ale dobrý Vít – kyž by byl jen jednou milovánky pocítil. Při obědě dostával Josef vždy nejprve a nejlepší kousek; a když rodiče jeli na procházku, pohlédl jen modrýma očima na otce a na matku, a jistě s nimi jel; ale Vít – musel vždy doma zůstati, a jel-li jedenkrát s nimi, bylo mu to za velikou milost pokládáno. Že otec i lépe ošacen byl, a že rodiče všecko vynakládali, aby mu něco ouhledného zavěsili a obvlékli, to se rozumí samo od sebe.
Proto byl Vít den ode dne mrzutější. Na bratra docela zanevřel. Když tento něco dostal, vít místo radování se s ním se mrzel. Když dostal Josef domluvu neb se uhodil či upadl, Vít se z toho radoval. Ačkoliv se zřídka smával, předce jsem jednou viděl, jak se smál, když bratrův krásný hrnec na květiny spadl, jejž Josef od matky dostal.
Zlost se mu v srdci den ode dne zmáhala, a rostla tak silně, že ji konečně tajit nemohl.
Zprvu se dával do lání. Když Josef něco víc dostal, sypal proti němu plnou hubou všeliké nepříjemné věci: „To je pravda – to není dovoleno. – Josef dostane všecko – a já nic – hu, hu, hu, jsem také dítě.“ Ostatní brumlal v hubě, a obyčejně zuby skřípal.
Posléz to došlo tak daleko, že svému bratru všemožnou potutelností se mstíval. Vytrhoval mu listy z knihy, zmazal mu šaty, za den se aspoň jednou do jednou do sebe dali, sobě nadávali, rvali se a bili se; a že měl Vít silnější ruce, mrštil kolikrát bratrem o zem, chopil jej za vlasy a tloukl mu hlavou o zem.
Ovšem byl za to trestán; ale nadarmo. Den po dni byl horší, a matka říkávala: „Ráda bych jen věděla, po kom se ten kluk zdařil! Nic z něho nebude. Bit je každý den, a předce zůstává zlým!“