Prostředkové, jak se může dětem nenáchylnost k lidem, kteří jiné náboženství vyznávají, vštípiti
I.
Namluv jim, že Bůh nenávidí všecky, kteří nejsou jejich náboženství
Paní Alžběta byla luteránskému vyznání víry horlivě oddána a přála tedy, aby její horlivost k náboženství i děti po ní zdědily. Myslila, že svůj oumysl nemůže lépe dosáhnouti, leč když jim milého Pána Boha představovati bude, že mezi všemi lidmi žádného nemá rád než Luterány.
Když tedy cvičila své děti v náboženství, neměla za dobré, aby jim dle slov Ježíšových Boha jako dobrého otce všech lidí oznamovala, nýbrž jim namluvila, že jest jen otec Luteránů, a že všickni lidé, kteří se na luteránskou víru neobrátí, do pekelných muk se dostanou na věky.
Z počátku poznala na dětech k svému velkému zarmoucení vroucí srdce ke všem lidem. Vilhelmina, nejstarší dcera jí jedenkrát namítla: že zná tolik dobrých lidí mezi Katolíky, Kalvíny, Židy, Mnemonity, Herenhuty okolo bydlícími, jak tedy možno, aby tito dobří lidé, kteří předce nic zlého nečiní, od Boha mohli býti ztraceni? Matka jí to věděla z biblí svaté mnohými texty dokázati, že jen luteránská víra jest pravá víra, žeby všickni lidé, kdyby jen chtěli, mohli býti Luterány, a že tedy nemají příčiny sobě co stěžovati, když je Bůh zatratil, proto že té svobody nechtěli užívati.
Syn Fryc se jedenkrát dokonce odvážil říci matce do očí, že v kapitole 25. u sv. Matouše přece stojí: Pán Ježíš se v soudný den nebude tázati, byl-li kdo Luterán, Katolík, Žid atd., nýbrž zdaliž lásku a milosrdenství svým bližním prokazoval.
Za tu prostořečnost ale také dostal hodný pohlavek, kterýž způsobil, že se svými námitkami matku již více neomrzel.
Aby pak své svědomí ještě lépe zachovala, vzala si učitele do domu. Nejprve ji byl velmi laskavý, učený muž schválen, který již dvě léta v jednom domě děti co nejlépe vychovával a v umění je daleko přivedl. Skutečně také již mu chtěla své děti svěřiti, ale šťastně se dověděla, co jest za ptáčka, totiž že chodí do katolického kostela. Děkovala milému Pánu Bohu srdečně při večerní modlitbě, že ji toho velikého neštěstí zprostil, kteréž se již nad hlavami jejich ubohých dítek snášelo.
Druhý den hned ustanovila pana Markolfa dětem za vychovávatele a učitele: „V mravech jest sice hrubý, nekloudný, mnohož také neumí, ale co škodí? Předce ale jest pravý Luterán,“ a její svědomí jest o spasení svých dětí upokojené. Někteří nováčkové ji chtěli přemluviti, že spasení duše pozůstává v dobrém rozumu, v čistotě, dokonalosti a nábožnosti srdce; ona ale takovému hloubání se nedala splésti a stojí na tom, že spasení duše vlastně pozůstává v luteránské víře.
Ona má velikou věřící radost, že jest její snažnost tak požehnána. Děti všecko nenávidějí, co není dokonale luteránské; a že před rokem sobě kalvíni chtěli u městského ouřadu vymoci, aby v luteránském chrámu směli večeři Páně požívati, její syn byl první, který tomu nepřipustil, a jim to překazil. Za to ho matka také na smrtelné posteli požehnala, těšila se na to okamžení, až všecky lidi, kteří nejsou luteráni – spatří ve věčné propasti, kde oheň a síra hoří.