28. září
Obveseliti ducha a mysl žádá a přeje si jeden každý. Pořád pracovati a. vážní býti nemůžeme. Ustavičná samota nás konečně omrzí. K zdaru našemu také nepřispívá. Stáváme se v ní nepřístupnými, nemluvnými, nespůsobnými.
Mladý člověk zvlášť miluje společnost. On zase k mladým se kloní. Mezi staršími je stísněn, stýská se mu, nemůže se dost volně pohybovati. Mají na starosti jiné věci než on, schází jim jeho lehkost, jeho pružná mysl, zakládají si na nestejných zábavách. Co ho těší, již netěší jich, hovor jeho je jim prázdný a mělký, u něho víc panuje cit, u nich rozum. Když ale mladý svět, jak říkáme, je pohromadě, může se vymluviti, rozumí si, hraje, žertuje, skáká, směje se, je blažen.
Ovšem se svůj nejvíc hodí k svému. Nejen stáří nás spojuje, nýbrž i stav, vychování a vzdělání, způsoby a zvyky.
Naše Bětuška nevyráží se se mnou tak dobře jako s dívkami sobě rovnými, a já s ní také ne. Je a zůstane mezi námi rozdíl. Já jsem její paní, ona slouží. Já si nashromáždila vědomostí, ona na ně je chudá. Já i hlavou se mohu přičiniti, ona jen rukama. Já vyrostla mezi vznešenými, ona mezi sprostými. Naše obyčeje, naše tužby, naše potřeby se rozcházejí, a proto jedna druhé nedostačíme.
Arciť se můžeme míti rády, můžeme se míti ve vážnosti, můžeme se podporovati, ale jednou cestou přece nepůjdeme. Jsme-li přítelkyně, nejsme jimi jako s dívkami, k nimž nás Bůh přiblížil již rodem a s nimiž máme zájmy společné.
Já tedy Alžběty nemohu k sobě pozdvihnouti a k ní se nechci snížiti. Tím bych neprospěla ji ani sobě. Každá máme jiné povolání a blaze nám, když je dobře vyplníme.
To ovšem pravím jen o povolání časném, světském, vezdejším. Povolání, jež se týká našich duší, víc splývá v jedno a nesmí a nemůže se děliti. Jsme lidé, jsme křesťanky, máme býti ctnostné, spravedlivé, moudré, v tom ohledu paní nerozeznává se od služky. Sloužíme Bohu, sloužíme Mu rovným způsobem. K Němu máme rovná práva a rovné povinnosti. Jeden zákon Boží nás poutá, jedny prostředky nám pomáhají k spasení. Bůh jest náš otec, jsme sestry, hodnější je Mu milejší. On odměňuje a trestá dle zásluhy. Před ním neplatí paní víc než služka. Která ve svém stavu větší dokonalosti dosáhla, ta má přednost, bude povýšena, třebas by svět jí nepovýšil. Však i ve světě nalézá cti a uznání, a šlechetné služky se tak dobře oslavují jako šlechetné paní.
Já chci, aby Alžběta byla šlechetná, a ovšem to samé ukládám i sobě. Šlechetná bude, když bude ostříhat Božích přikázaní, a dle těch i já se míním říditi. Ať se vzdělá za křesťanskou služku, já se vzdělám za křesťanskou paní. Kdyby poměr ten Bůh obrátil, musela bych se podrobiti. Často se to již přihodilo. Alžběta se může povznésti, já mohu klesnouti. Staň se vůle Boží! Jen když zachováme čisté svědomí.
17. října
Máme posvícení. Matička si něco vymyslila, co se mi přenáramně líbí. Udělala to k vůli naší Alžbětě, aby jí radost způsobila.
Já chodím do plesů a vyrážím se, ona od své nemoci u muziky ještě nebyla.
Což já budu pořád doma seděti? ptala se mne. Vždyť také ráda tančí i družky její, a kde já jsem, ona býti nemůže. Arciť se často scházejí, bývá u nich, ony u ní, povídají si, čtou, pracují, ale na tanec přece ještě nezapomněly. V hospodě se tančí jako vždycky, děvčata, k nimž se dříve přidružovala, bývají tam a po ní se již neohlížejí. Nemá u nich pražádné vážnosti, ano vyhýbají se jí a všelicos směšného o ní povídají. Nenávidí prý všech rozkoší, dělá se svatou, chce býti víc než ony.
Snad by mohla zase jíti mezi ně – alespoň na chvilku, jen odpoledne, jen večer? Dlouho by tam nezůstala. Vždyť je již pevnější, stálejší, nedá se zavésti: zajisté by se nedopustila ničeho zlého. Přítelkyně její by šly s ní, dokázaly by, že nejsou jeptišky, a odňaly by příčinu k pomlouvání.
Co jsme měly dělati? Do hospody ji pustit jsme nechtěly, aby tam starý nepřítel nad ní nezvítězil. Ji tam vyprovodit se matce nechtělo a na mne se neslušelo. Svěřit ji nebylo komu.
Slyšeli jsme, že v těch krčmách větší rozpustilosti se provádějí než kdy jindy, a že vážnější a pořádnější měšťané muzik v nich nenavštěvují. Alžběta by tam byla vydána velkému nebezpečenství a pokušení a snadno by zase vzalo zkázu, co jsem na ní již vykonala.
Dělá mi mnoho starostí. Když jdu do plesu, do divadla, akademie, koncertu, stýská si, že je zavřena jako v klášteře a za živa se pochovala. Když mne k tomu stroji, pořád mi to připomíná; když s námi jde s lucernou, aby nám ve tmě svítila, vzdychá; když se chvíli pozdrží u dveří a dívá se na mne, jak se točím v kole, roní slzy a pak doma nespí, má na mysli tanec a muziku.
Já o našich besedách musím často deklamovat, zpívám s dívkami, jež jsme ve zpěváckém spolku, a již jsem také hrála divadlo.
Alžběta to ví, učím se před ní úlohy, a když zpíváme v kostele, bývá přítomna. Arciť, já se mohu vyrážeti! Oblažuje mne jedna radost po druhé, a pořád se chystám k novým veselůstkám. Jí se nepřeje ničehož. Což je to tak dobře?
Musely jsme ji nějak potěšiti. Matka promluvila se známými paničkami, já se známými dívkami a uzavřely jsme, že domácím služkám o posvícení ples připravíme.
Stalo se to včera v neděli.
Alžběta oblekla svou strakatinu, navěšela na sebe krajek a pentlí, nastrkala do vlasů kytek, že vyhlížela jako maškara.I musela to všecko složiti, a já ji ozdobila sama: jednoduše, vkusně, hezky. Nelíbilo se jí to a bála se, že mezi dívkami bude poslední.
Nikoliv, slušelo ji to nejlíp, všickni to povídali a mužští ji nejvíc brali k tanci.
Byli tam čeledínové, tovaryši, řemeslníci, páni. My jsme také nescházely, ale služky měly přednost a nikterá z nás jim nepřekážela. Tančily jsme jen jim k vůli, málo, s jejich tanečníky, a páni zase je prováděli. Z města tu bylo synků a dcerek ze všech rodin, a nikdo za míchanou společnost se nestyděl.
Také jsme zpívali, a já schválně deklamovala.
I jeden chasník odhodlal se k tomu, byl připraven a dobře přednesl vybraný žertík k smíchu.
Útraty si platil každý sám, a paničky svým služkám daly jisti a píti. Tanečníci tedy neměli s nimi výloh, a ony jim za nic nemusely děkovati. Byly spokojené, veselé, a ani v tom nejmenším nejednalo se proti slušnosti a dobrému mravu.
Alžběta je celá blažená a těší se, že o masopustě se to bude opakovati. Přislíbily to všecky paničky.
13. listopadu
Co pak je divadlo jen pro pány?
Alžběta v něm ještě nikdy nebyla a litovala, že jí nelze býti přítomna.
Proč ne?
Kde pak by na divadlo vzala peněz!
Což jí muzika přišla laciněji?
Ovšem, ta ji nestála nic, platili za ni jiní.
Platili, arciť, ale zmařila šaty, roztrhala střevíce, což to má zadarmo? Kdyby to počítala, muzika je opravdu dražší. Vždyť se nemusí posaditi na první ani na druhé místo, může třebas státi, a nepožádá se od ní leč několik krejcarů.
Nebudou jí to lidé míti za zlé, že s pány chodí do divadla?
Sotva, a kdyby měli, nepotřebuje se za to styděti, Oni chodí na komedie, a ty věru nejsou lepší.
Když se v městě hraje s loutkami, nejen děti nýbrž i velcí se shromažďují, a mezi nimi bývá mnoho služebných. Často dost nemotorné žerty a šprýmy se provádějí, pimprle je rozpustilý, a všickni se tomu smějí. Snad to za smích ani nestálo, že to bylo hrubé, otřepané, všední, urazil se tím cit, a obecenstvo se nevzdělalo. Ono třebas také chovalo se nezpůsobně, a mládeži se dalo pohoršení.
Jindy venku skákají a na provaz lezou kejklíři, a baví to hejno diváků. Když paňáca si zadováděl někdy věru sprostě a neohrabaně, přece vzbudil veselost, a ozýval se všeobecný chechtot. To ohýbání, kroucení a točení lidských údů neposkytuje příjemnou podívanou, a užívá-li se k tomu malých, útlých dítek, s nimiž se hází a jež se svíjejí, jakoby neměly kostí, je to tím hnusnější. Dobrého vkusu, útrpnosti a ušlechtění mravů to zajisté nepodporuje a často je to těm ubohým chudákům i nebezpečné.
Má-li někdo dřevěné koníčky, sedadla a pohovky, na nichž se jezdívá do kola, nalézá dobrý výdělek, když se s nimi přistěhoval, a i mužští a ženské sedají na ně, aby si hlavy zatočili. Jiné zábavy při tom není, a mnozí si v ní libují, že neznají vzácnější a vybranější.
Tou zajisté jest divadlo. Naše Bětuška se o tom přesvědčila. Ponejprv jí bylo těžko všemu rozuměti, a vyptávala se mne na to a ono.
Divila se, že herci jsou skuteční lidé, a mne ani nepoznala. Je to opravdivý děj? Stává se to skutečně? Kdo si to vymyslil? Proč přicházíme a odcházíme? Jak jsme se to naučili a jak se děláme starší neb mladší?
Musela jsem jí dlouho vykládati. Konečně poznala celý obsah kusu a s obyčejným životem ho porovnala. Líčí prý ho věrně. Tak jest to ve světě. Člověk si z toho může vzíti poučení.
„Ano, má si z toho vzíti poučení,“ řekla jsem, „vidí, kam vedou vášně, co prospívá a co škodí, čeho se má varovati a co má činiti.“
Myslila, že nyní již ví, co je divadlo, a když tam šla po druhé, očekávala to samé.
Hle, dávalo se něco jiného, byla překvapena, a ještě pozorněji poslouchala.
Což se po každé hraje jináč?
Ovšem, ačkoli se některý kus často opakuje.
Ach, kýž první i druhý ještě jednou může viděti! Však nový ji také zase bude těšit.
Uznává již, že divadlo stojí skoro za víc než tanec, a hudbu při něm také má, což prý nějak obzvlášť jí okouzluje. Bývá jako u vidění, je jinde, otvírá se před ní rozsáhlejší svět, nabývá vyššího rozhledu. Ráda by tu oponu vždycky sama zdvihla, aby se jí ukázalo, co se za ní děje, a když spadla, je jí líto, že to déle netrvalo.
Věru, žádná komedie se jí tak nelíbí jako divadlo, a přijde-li na to, i tance se odřekne k vůli němu.