10. září
Je po věnečku, po besedě, po merendě, nazývejte si to, jak chcete: výborně jsme se zachovali. Deklamovalo, zpívalo, tančilo se; chvála byla všeobecná. – Agnes Vrbíkova a družky její tlačily se ku předu, když mne na místo povýšené vedli, a páni, kteří byli s nimi, rozestavili se v pravo v levo a strkali na oči kukátka, aby mne dobře viděli.
Nezapírám, že jsem se jich ostýchala a bála, ale právě ta zvědavost a ten podezřelý úmysl jejich dodaly mi smělosti, začala jsem mluvit a mluvila jsem zřetelně, rázně, s přesvědčením a s citem, až jsem domluvila. Nastal potlesk, ti, kdož jsou proti nám, chtěli napřed posmívat se a uštipovat, ale vidouce, že veškeré obecenstvo je v nadšení, tleskali také, aby nedali pohoršení. V srdci snad zavírali hněv a co si povídali po straně, po tom jsme se arciť neptali. Tak to šlo po každém čísle, studenti deklamovali jeden lépe než druhý, a zpěvy věru výtečně se podařily. Mezi tím se tančilo, celá společnost byla veselá a i starší páni a paničky pravili, že se již dávno tak nevyráželi. Jindy musívají sedět a dívat se, otcově zalízají za stoly, matky hledají místa po lavicích a synové a dcery se točí v kole.
Tentokráte něco zábavného nejen viděli, nýbrž také slyšeli, a věru přizvukovali zpěvákům, když nám zapěli tu neb onu píseň národní. Můj otec byl úplně spokojen a matička též a oba se vyjádřili, že prý my mladí na zdraví si neuškodíme, když po tanci popřeje se nám chvíle k odpočinutí, jež zpěvy, deklamacemi příjemně se vyplní. Celou noc proskákat, uhřát se a pak zase vychladnout, musí míti a má prý záhubné následky, třebas by se hned neukazovaly, a mnohý zahynul před časem, že se v mládí pokazil nemírně užívaje tance. To vyslovili i jiní rodiče a já tomu věřím, ačkoli mi tanec je tuze milý. Pro budoucí věneček máme zase něco nového za lubem. I my děvčata budeme zpívat. Pan ředitel hudby chce nás zatím drobet vycvičit, a proto se u něho každý den shromažďujeme. Bratr to sám navrhl, již jsou vyvoleny, jež mají pěkné hlasy, a já a se mnou mnohé jiné bez toho jsme se zpívat učily. Ano i deklamovat chce jich již několik. Bezpochyby je vábí čest, jakouž já si získala, a tak to jde pořád ku předu.
13. září
Karel se mne tázal, mám-li jaké peníze. Aha, myslila jsem si, jemu peníze došly a sestřička má pomoci! Znám to, ti bratříčkové o prázdninách umějí nám spořitelny prázdnit a co v nich snad přece zbylo, berou s sebou, když odcházejí. Karel již sice přestává býti studentem, bude profesorem, učencem, kdo ví čím ještě, ale důchody jeho nejsou posud větší než těch ubožáků a proto se utíká ke mně, své milé sestře. Nebylo tomu tak, jak jsem hádala. Nechtěl peněz pro sebe, nýbrž přál si, abych jimi dobrý skutek vykonala.
Když jsem řekla, že peníze mám, chtěl věděti, mnoho-li. Odpověděla jsem, že deset zlatých. Zkoumal dále, nač je potřebuji. Vyjevila jsem mu, že jsem si je sama uspořila z darů, jež mi strýčkové a tety, a z měsíčného platu, jejž mi pro vyraženou rodiče dávají. Mohu si za ně koupiti, co chci. Čeho se mi nedostává, jedná se mi. Co by se mi zvlášť líbilo, opatřím si sama, až se na něčem ustanovím.
„Ještě tedy nemáš žádné zvláštní choutky?“ řekl usmívaje se. „Ó ano, mám víc než jednu,“ přiznala jsem se mu, „ale ještě jsem se nerozhodla. Agnes Vrbíkova má pěkný zlatý náramek a tuze se na něj pyšní. Kdybych měla také takový aneb ještě hezčí, drobet bych ji pokořila. Však na ten má desítka nestačí a musela bych čekat. Julie Krátkých obdržela krásný prsten z Prahy, Růžena Zelených má klobouk dle novější mody, Marie Vlasáková nosí mantillu, jaké zde mimo ni ještě nikdo nemá. To nebo ono chtěla bych také míti a matinka mi přidá, bude-li to dražší než za desítku.“ Bratr poslouchal pozorně, když jsem svůj krám vykládala, jak to nazval, a pořád se usmíval, a když jsem byla hotova, pravil: „Kdyby na to přišlo, bez toho všeho bysi snad obstála, Pavlinko?“
„Musela bych,“ nezapřela jsem, „a proto přece bych netrpěla žádného nedostatku.“ „Vidíš,“ poučil mne, „ty tedy máš peníze a nevíš kam s nimi…“ „Vím, vím,“ bránila jsem se.
„Nech mne domluvit,“ řekl a pokračoval takto: „Nemysli jen na sebe, drahá sestro.“ „Vždyť já na tebe také myslím a rozdělím se s tebou,“ vyklouzlo mi z úst.
Smál se, kýval hlavou a máchal rukou, že nic nechce, a. doložil: „Máš ještě chudší bratry, než jsem já.”
Zase jsem mu odporovala řkouc: „Z našeho domu zajisté se dávají almužny.“ Zakryl mi ústa, abych prý alespoň chvíli mlčela, a vyložil, že třeba podporovati všelijaké propěchy mezi krajany. I chválil mne, že se hlásím k národu a vlasti, a chtěl, abych to dokazovala také skutky. Mám prý k tomu rozličné příležitosti a jedna se mi naskytuje. Budou sbírat na českou knihovnu v městě, ještě tu žádné není, oni ji míní založit. Již prý jsem se přiznala, že mi české knihy dělají rozkoš a potěšení, a on ví, že mi též přinášejí užitek. Jako mně tak prý budou sloužiti i jiným, a to tím více, že v městě větší‘ díl obyvatelů německy ani neumí, a tedy jen z českých čerpá zábavu a poučení. Je jich zde málo, chudí si jich nemohou kupovati a bohatí o ně nedbají. Chci-li spolu míti zásluhu o vzdělání svých bližních, nebudu váhat dle možnosti přispěti na knihovnu a tou i známost českého písemnictví a láska k němu se rozšíří. Podal mi list, já se podepsala, že dávám pět zlatých, a hned jsem je složila.