12.února 1865
Byla jsem včera za městem na procházce, matička mne sama poslala, abych prý se občerstvila. Mrzlo, šla jsem čerstvě, a pořád mne potkávali lidé. Nebylo tedy třeba se báti a já se nebála, neboť se mi ještě nikdy nepřihodilo nic zlého. Ani dnes se mi nemohlo nic státi, vždyť to bylo ve dne, záhy po obědě, a naše krajina není nebezpečna.
Nepřipustila jsem si žádných starostí a chůze venku mne těšila, že jsem již několik dní byla vyseděla doma při práci. Čerstvý vzduch mne posilňoval, oddychovala jsem si volně, a zimní roucho přírody opravdu dobře na mne působilo.
Na obloze nebeské svítilo slunce, dole na zemi ležel sníh a pod nohama mi vrzal a chrustil. Když jsem se podívala na planiny okolo, leskly a třpytily se jako velké zrcadlo, vrchy a lesy v zdálí vystrkovaly do výšky své bílé hlavy a jaksi poklidně na mne kývaly. Stromy u cesty byly ozdobeny stkvělými hvězdičkami, a když se o ně opřel lehký větřík, sypaly je na mne a celou mne do nich zahalily.
Měla jsem plášť jako posetý a nechtěla jsem si ho oklepávat, že mi těch hvězdiček, něžných a pravidelných, bylo líto, jež se samy rozpouštěly.
Leckdes bylo kousek ledu, a já, skoro se to stydím napsati, jsem si tam zašla, abych drobet si zaklouzala. Devatenáctileté děvče se klouzá, bylo to ovšem ode mne dětinské, a aby mne nikdo neviděl, ohlídla jsem se napřed, a jen když nebylo svědků, na led jsem se odvážila.
Šlo to dobře, ačkoliv jsem na počátku vrávorala, a bavilo mne to, až bych skutečně byla padla.
Tu se mne zmocnila bázeň, a já chvátala z klouzačky pryč s úmyslem, že na jinou již nevstoupím. Však bylo pozdě, od města přicházel nějaký pán a velmi rychle si vykračoval.
Snad se na mne díval, snad mne poznal, snad se mi vysmívá?
Ano, má v oku zastrčené sklíčko, zdvihá hlavu a kouká po mně.
Je to pan Podliska, mrzí mne to, jen kdyby na mne nepromluvil. Již jsem se s ním sešla v společnosti, již jsem s ním tančila, a nikdy se mi mnoho nelíbil. Vystrojen bývá dost a patří k uhlazeným a dvorným poklonkářům. Oblek jeho se řídí dle nejnovější mody, vlasy si česá dle pařížských vzorů, a slova, jež pronáší, jsou líbezná a odměřená. K nám dívkám se chová lichotně a oulisně, a mne již často stíhal hnusnou dotěravostí. Proto se mu vyhýbám a včera, když mne překvapil v poli, tuze jsem se ulekla.
Doufala jsem, že mne mine, a aby se ke mně nepřidružil, již jsem se ani neohlídla. Slyšela jsem za sebou jeho kroky a zachvěla jsem se, když mne dohonil. Již mi byl po boku, já odvrátila obličej, aby mi neviděl do očí, a schválně jsem v chůzi ulevila.
Měl mne předejíti, ale neučinil toho, nýbrž dal pozdravení a zůstal u mne.
Sotva jsem mu poděkovala, on si to vykládal za ostýchavost a dodával mi smělosti.
Nemohu opakovati, co mi všecko povídal, a mnohému jsem ani nerozuměla. Je prý šťasten, je prý blažen, že ho se mnou svedla náhoda. Již dlouho si toho přál. Chci-li se ještě klouzat, poslouží mi a bude mne držeti. Jsem lehká jako větérek, vznáším se v povětří, podobám se motýlkovi, byla by to nebeská rozkoš, letěti se mnou do nadpozemských světů.
Hned bych se mu byla smála. Já motýlek v plášti a v zimě! On chce lítati! Takového něco jsem ještě neslyšela.
Však musím se ho zbaviti, a proto jsem pravila, že se nezastavím a že již ani dále nepůjdu, je čas, abych pospíchala domů.
Ó nepustí mne, ten okamžik mu bohové dali, vrátí se se mnou.
„Nechci vás připraviti o procházku,“ odporovala jsem mu, a on se zaklínal, že procházku i život, tělo i duši by obětoval, aby mohl se mnou dýchati jedno povětří.
Již šel zase vedlé mne, a já hořela studem, že jsem tu s ním sama, že s mužským se nalézám za městem, že musím poslouchati jeho ztřeštilé a pošetilé řeči.
Šel by, procházel by se se mnou až do soudného dne, nepomyslil by na jídlo ani na pití, já bych mu byla ambrosiou a nektarem, to prý je pokrm a nápoj nebeský.
Mně se to zdálo býti mnoho, a řekla jsem, že bych se tak dlouho postiti nechtěla, on z toho soudil, že jsem ještě nepoznala a nepocítila – lásky.
Kdo bude ten vyvolený, jenž si získá mé srdce?
On to musí býti, poněvadž prý jsem ho o jeho srdce oloupila. Ano, již mi patří, patří mi celé. Patřiti mi bude na věky. Musím mu své srdce dáti za náhradu. Miluje mne, a musím ho také milovati. Umře, nevyslyším-li ho. Nechce živ býti beze mne. Udělala jsem mu, očarovala jsem ho. Ve dne v noci na mne myslí. Jsem jeho andělem, jeho cherubem, jeho bohyní. Jen na mně to záleží, abych ho pozdvihla do nebe. Bože, co jsem si měla počíti? Již mi bylo úzko. Slova jeho zněla rouhavě, děsila a strašila mne. Byla jsem jako omráčena, tváře mne pálily, oči se mi zalévaly, nohy se pode mnou třásly. Chtěla jsem mluviti, abych ho zarazila, okřikla a odbyla, ale nemohla jsem a on pořád mi žvastal o lásce. Kýž mne od něho někdo vysvobodí!
Přála jsem si toho, ale bála jsem se potkati známé, aby mne neměli v podezření, že se s ním za městem scházím. Několik cizích jsme potkali a já již těch se přenáramně štítila.
Šla nám naproti ženská, poznala jsem ji, byla to Cecilie Valinova.
Běda, co si o mně bude mysliti! Jí se stydím víc než jiných. Ještě jsme spolu málo obcovaly. Já si jí vážím, já ji v duchu ctím a ona mnou snad opovrhne.
Již nás spatřila, podívala se na pana Podlisku, podívala se na mne a útrpně a bolestně zrak svůj sklopila.
Zatajil se ve mně dech, píchlo mne u srdce a já přes silnici utekla k Cecilii na druhou stranu.
„Buďte milosrdná, vraťte se se mnou, zachraňte mne před ním!“ prosila jsem ji.
Ona se vrátila, já šla vedlé ní, a Podliska nás doprovázel.
Již se neopovážil doléhati na mne a trýzniti mne svou láskou. Cecilie mu překážela, a pohled její byl tak přísný, že ho všecka výmluvnost a smělost opustila.
Aby mně nemohl býti obtížným, dovedla mne až k vratům našeho domu a tam se mi poroučela.
Ráda bych ji byla vzala do pokoje k matce, ale napadlo mi, že ji musím navštíviti dřív než ona mne. Žádala jsem tedy za dovolení k tomu řkouc: „Přijmete mne, když k vám přijdu?“
Odpovědělo.: „Přijmu s velkou radostí.“
Navštívím ji ve čtvrtek, chci děkovat a ospravedlnit se.